SB/RL - Zrcadlo
24. 7. 2009
Stojí u zavřeného okna a sleduje kapky deště, které po něm stékají. Přemýšlí o všem, co se od začátku roku stalo. Stojí naprosto nehybně a snaží se rozpoznat city, které v něm vzbuzuje.
ON ho bere jako kamaráda, jako spolužáka, jako spolubydlícího … ale necítí to samé. A nikdy to ani cítit nebude. To by se svět musel zbláznit, aby se tak stalo …
Smutně si povzdechne a skloní hlavu. Už je moc pozdě, měl by jít spát. Chystá se otočit a zalézt do postele, ale zastaví ho něčí ruce. Někdo se k němu zezadu tiše přitiskl a pevně ho objal.
Strnul.
„Šš …“ ozve se mu blízko ucha velice příjemný hlas. Hlas, který by poznal mezi tisíci.
„Tichošlápku?“ ptá se nevěřícně a srdce mu buší jako o závod. … Kdyby tak věděl … kdyby tak věděl, jaké pocity v něm vzbuzuje. Jak moc je těžké ovládat svoji touhu v jeho přítomnosti. Jak moc se musí ovládat, aby se na něj nevrhl a nezačal líbat každou částečku jeho dokonalého těla.
„Proč jsi tak napjatý, Moony? Úplněk je daleko.“ zašeptá Tichošlápek a opře si hlavu o jeho rameno. ...
Vnímá jeho vůni, tak pronikavou a omamující. I když do úplňku zbývají ještě necelé tři týdny, čich vlka mu zůstává pořád tak dokonalý … ale občas je to na obtíž. Například teď. Nechává se unášet jeho vůní a téměř zapomíná na nezodpovězenou otázku.
„To nepochopíš.“ odpoví mu po chvíli. Opravdu by to nepochopil. A i kdyby mu řekl pravý důvod … nepochopil by to a navíc by ho ztratil. Jako přítele.
„Proč myslíš?“ zeptá se ho a víc se k němu přitiskne.
„Prostě proto.“ vyhrkne hlasitěji než zamýšlel čehož vzápětí litoval.
„Tak teda dobře.“ řekne chladným hlasem Tichošlápek a odtáhne se od něj. Mladík před ním najednou postrádá hřejivé teplo jeho objetí.
„Chci ti něco ukázat.“ zašeptá zastřeným hlasem po chvíli. Moony udiveně zdvihne obočí a konečně se k němu otočí čelem.
„Tak ukaž.“ zašeptá stejně tiše jako on. Tichošlápek se otočí a s Moonym v těsném závěsu vyjde z chlapeckých ložnic i ze společenské místnosti. Vede ho ztichlými chodbami Bradavického hradu a užívá si jeho blízkost. Nikdy by to nepřiznal, ale miluje tyhle noční toulky ztichlým hradem. Asi po půl hodině ostražité cesty se zastaví před starým obrazem milenců.
„Růžový kokršpaněl.“ řekne heslo a místo obrazu se objeví zčernalé dveře. S naprostou vážností je otevře a zavede Moonyho dovnitř. Jakmile jsou oba uvnitř, dveře se samy zavřely a zmizely.
„Co –.“ začal Moony, ale Tichošlápek ho zarazil.
„Dívej.“ ukázal na staré zrcadlo. Moony k němu přišel blíž, ale stále neviděl to, co by mělo zrcadlo odrážet. Viděl sebe a Tichošlápka – Siriuse, jak se líbají a velice pomalu svlékají. Nasucho polkl, když viděl, jak Sirius ze zrcadla zajel jeho zrcadlovému já za kalhoty a lehce stiskl.
Rychle se otočil na skutečného Siriuse s otázkou v očích. Než se ale stihl zeptat, začal se ptát on.
„Cos tam viděl?“ Moony strnul.
„Viděl jsem nás dva.“ začal pomalu, rozhodnut, že mu nic víc nepoví.
„A dál?“ vyzvídal Sirius nedočkavě.
„Co jsme dělali?“ ptá se naoko hloupě.
„Tys … tys to neviděl?“ zarazil se Remus.
„Tohle zrcadlo – ukazuje nejtajnější touhy člověka.“ vysvětlil mu Sirius. Moonymu se rozšířily zorničky. A sakra. zaklel v duchu. Chvíli se jen provrtávali pohledy.
„Já taky viděl nás dva.“ zašeptal po chvíli Sirius do mučivého ticha. Zvedl k němu pohled plný zastřené vášně.
„Viděl jsem nás dva, jak jsme se …“ větu nestihl dokončit, protože se mu Remus přisál na rty.
„… líbali.“ vydechl mu do rtů. Chytil ho za zátylek a přitiskl ho k sobě ještě blíž. Byl to drtivý polibek. Nenasytný a plný vášně. Žádostivě se k sobě tiskli a třeli svá těla o sebe.
„Moony, už … už strašně dlouho jsem si tohle přál.“ zašeptal po chvilce, když se od sebe odtrhli.
„Já taky … a nemluv už.“ odvětil mu a opět ho políbil.
… Svět se zbláznil …
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář