Jdi na obsah Jdi na menu
 


S prvním sněhem přišel i on

26. 11. 2010

Automaticky a v podstatě poslepu jdu domů. Jednak poslouchám mp3 a druhak – kvůli prvnímu sněhu o ostrému slunci nic nevidím. Je to zvláštní. Sněží teprve dva dny, ale v kuse. Všude je minimálně třiceticentimetrová pokrývka sněhu. Zbožňuji ho. Miluju snížek. Jediné, co mě mrzí je, že už jsem podle mínění ostatních moc starej na to, abych v něm mohl dovádět jako za mala.

Navíc – tenhle rok je to jiné než jindy. Šel jsem zrovna do školy, když začalo sněžit. Bylo to naprosto magické. Z ničeho nic se z nebe začaly snášet úžasně velké sněhové vločky. Zasněně jsem je pozoroval, když v tom se v mém zorném poli objevil někdo, kdo mi učaroval ještě víc než první sníh. Byl to mladík, jehož rysy mám před očima i teď. Ty pronikavé oči, neposedné vlasy … bylo mi jasné, že jsem se okamžitě zamiloval. Omámeně jsem ho sledoval, jak přechází silnici a mizí mi v davu lidí na druhé straně. A od té chvíle nemyslím na nic a nikoho jiného. Dojdu k runé křižovatce a čekám, až na semaforu blikne zelená. Právě mi skončila písnička, takže zaslechnu další z trapných hlášení. Už mi začíná další … moje oblíbená, ale stejně si sundám jedno sluchátko a poslouchám co hezkého nám zase chcou sdělit.

„Vážení občané. Městská policie varuje před velmi nebezpečným mužem. Žádáme rodiče, aby své děti nenechávali bez dozoru, než bude tento muž dopaden. Nosí dlouhý černý kabát a má šedý plnovous. Je mohutné postavy a vypadá velmi zanedbaně. Pokud tohoto muže spatříte, okamžitě kotaktujte městskou policii. Konec hlášení.“ Zadívám se na malou holčičku, která stojí přede mnou. Zvláštní, je úplně sama. A přitom za poslední dva týdny zmizelo už osm dětí.

„Heheh, pojď se mnou, holčičko.“ zaslechnu nakřáplý mužský hlas, který stojí mimo mé zorné pole. „Nee!“ vřískne holčička, když ji muž – velmi podobný muži popisovanému v hlášení – drapne za malou ručku a táhne ji pryč. Nemá proti němu šanci, i když se mu vzpírá. Po tvářích se jí začnou koulet obrovské slzy.

„Pusťte moji sestřenku!“ zasáhnu okamžitě a vrhnu se k malé slečně. Ochranitelsky si ji k sobě přitáhnu. Muž se zalekne, pustí ji a začne utíkat. Poblíž stojící paní okamžitě volá policii.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se té malé a utřu jí slzičky.

„Já se bojím.“ kníkne a pevněji mi stiskne ruku.

„Už to je v pořádku.“ snažím se ji utěšit, ale zřejmě se mi to nedaří. Nevím co dělat s děckama. Sourozence nemám a příbuzní žadný prcky taky nemaj.

„Doprovoď mě domů, prosím.“ vzlykne a já navzdory všem svým plánům souhlasím. Přes přechod nás doprovází vlídný úsměv oné paní, která již přivolala policii. Procházíme městem, ruku v ruce jak vzorní sourozenci, bratr s mladší sestřičkou. To by mi snad ani tak nevadilo, jako spíš to, že jdeme mlčky.

„A … a jak se jmenuješ? Já jsem Dalibor.“ kouknu na ni a nahodím lehký úsměv.

„Kája.“ zamumlá a dál se věnuje pozorování padajících vloček. „Moc pěkné jméno.“ pokouším se dál o konverzaci, ale bezúspěšně.

„Už jsme tady.“ řekne najednou, když zastavíme před jakýmsi panelákem v nové části města. Chystám se, že odejdu, ale zatáhne mě až do útrob domu. Vyjedeme výtahem do třetího patra, maličká zazvoní a čekáme přede dveřmi.

„Momént!“ ozve se najednou – pro mé uši božský hlas - a po chvíli se s trhnutím otevřou dveře.

„K-Kájo?“ zeptá se sympatický mladík. Srdce mi poskočí nejmíň o půl metru. To je ON! Ten, co mi ukradl duši a srdce! A … strašně mu to sekne.

„Bráško.“ vzlykne a vrhne se k němu. Obejme ho kolem pasu a slzičkami mu skrápí obtažené maskáčové tričko.

„Já jsem se tak bála, bráško, já se tak bojím.“ blábolí a dál vzlyká. „Co se stalo?“ vrhne na mě klučina nedůvěřivej pohled a utěšitelsky hladí sestru po vlasech.

„Drapnul ji ten chlápek, co unáší malý děcka. Tak jsem řekl, že je má sestřenka, ať ji nechá. No a ona pak chtěla, abych ji doprovodil domů.“ pokrčím rameny a s tichým „Tak nashle“ se hodlám vzdálit. Z toho kluka se mi vážně zbláznilo celý tělo. Nevím, co bych udělal, být tu dýl.

„Po-počkej. Pojď dál, to mi musíš povyprávět.“ vyhrkne najednou a během mžiku jsem vtažen do útulného bytečku. Než se stihnu vzpamatovat, sedím v kuchyni, vedle mě pořád ještě ubrečená Kája a záhadný mladík se točí kolem sporáku.

„Tak povídej. Jak to bylo?“ ptá se znovu a zběsile míchá obsah hrnců a postupně vypíná všechny plotýnky.

„Noo … jak to říct. Prostě jsem šel ze školy a na křižovatce u parku jsem čekal na zelenou. Eh a taky tam byla Kája a nějaká paní. V podstatě jsem nevnímal co se děje, páč jsem poslouchal mp3ku, ale zrovna když mi skončila písnička, bylo hlášení. A tak jsem si ho poslechl. Varovali před chlápkem, co unáší děcka. Jakmile to hlášení skončilo, objevil se u nás přesně takovej chlápek, drapl tvoji sestru a chtěl si ji odvést s sebou. Emm … no a mě nenapadlo nic jinýho, než na něj křiknout, ať ji pustí, že je to moje sestřenka. Kupodivu ji pustil a začal zdrhat. A ta paní, která tam s náma čekala hned zavolala policii, tak ho možná dopadnou. A konec znáš. Kája nechtěla jít sama, protože se bála. Tak jsem šel s ní. Konec.“ vychrlil jsem ze sebe téměř na jeden nádech. Mladík jen zalapal po dechu.

„Já … já … fakt dík. Já jsem pro ni měl dojít ke škole, jenže … nějak jsem nestíhal. Fakt díky. Ztratit naši malou Káju, to by bylo …“ ani to nedopověděl, protože do bytu jako velká voda vtrhla mladá žena.

„Mamííí!“ vykřikla zoufale malá Kája, až mi z toho mírně zalehlo pravé ucho a jako o překot se hnala k mladé ženě.

„Felixi, víš že si domů nemáš vodit kamarády. O tom jsme snad už mluvili, ne?“ zpražila mě žena přísným pohledem, kterým záhy obdarovala i svého syna. Ten okamžitě zrudnul a vrhl na mě omluvný úsměv.

„To – to není tak jak si myslíš mami. On nám zachránil Káju, víš?“ brání se okamžitě.

„Zachránil? Před čím, proboha?“ vytřeštila mladá žena oči, shodila ze sebe kabát a sedla si proti mně na další židli. A tak jsem to začal vyprávět znovu, hezky od začátku.

Felix seděl pohodlně opřený a zamyšleně mě pozoroval. Měl jsem pocit, jako by mě svým uhrančivým pohledem rentgenoval. Připadal jsem si jak žížalka na pitevním stole. Jen co jsem dovyprávěl ten krátký příběh, v očích se jí objevily slzy. Tiskla k sobě svoji dcerušku a asi půl hodiny mi pořád dokola děkovala a opakovala, že jsem hrdina a že jsem u nich kdykoliv vítán. S rozpaky jsem přijímal její díky, křečovitě jsem se usmíval a snažil se nevnímat upřené Felixovy pohledy.

„Já … Už bych asi měl jít.“ řekl jsem, když už to vypadalo, že maminka skončila s děkováním a pomalu jsem se zvedal.

„Začíná se stmívat.“ podotkla Kája a koukla na Felixe. Vyměnila si s ním šibalský úsměv a pak koukla na maminku.

„Co kdyby Dalibora domů doprovodil Felda? Aby se mu nic nestalo.“ podotkla a štěněcíma očima koukala z maminky na bratra.

„Ehehe …“ usmál jsem se, ale než jsem stačil cokoliv říct, ozval se Felix.

„Já klidně půjdu, pokud ti to nebude vadit.“ Naše pohledy se střetly a po těle mi přeběhlo elektrické mravenčení.

„No, nebude.“ odpověděl jsem a v duchu jsem se modlil, abych se nezačal červenat. Zvedl jsem se od stolu, oblékl se, vyslechl si další děkovný proslov a společně s Felixem jsme vyrazili vstříc tmě, která se dneska snesla rychleji než obvykle.

„Tak kam to bude?“ zeptal se, jakmile jsme vyšli z paneláku.

„Až na druhej konec města.“ usmál jsem se a požitkářsky jsem zaklonil hlavu a vystavil tak svůj obličej chladivým sněhovým vločkám.

Sníh je tak příjemný … Jemný a nevinný … Jako slzy andělů …

„Tak to se pěkně projdem, co?“ nadhodil.

„A kudy to je k vám nejblíž? Nebo nejdál?“ zeptal se a otočil se na mě s rošťáckým úsměvem.

„Nejdál? Copak ty nespěcháš domů?“ nechápal jsem. Samozřejmě že bych byl pro tu delší trasu, ale neviděl jsem důvod, proč by i on. Stejně jsem ale naši trasu stočil směrem přes park.

„Eh, jakmile přijdu dom, budu mít kázání. Sice to takhle navrhla Kája … vlastně…“ na chvíli se odmlčel „…díky ní bych to kázání ani dostat nemusel.“ rozzářil se najednou a vesele poskočil.

„E? To jsem asi nepobral.“ namítám a jako malej kopnu do hroudy sněhu.

„Noo … mámě se prostě nelíbí, když se stýkám s klukama … poslední dobou.“

„Copak, myslí si, že na tebe mají špatnej vliv?“ zeptám se s úsměvem.

„To ani ne. Ona chce, abych si našel nějaký děvče, chtěla by být babičkou.“

„A ty nechceš, co? Hele, kolik ti vlastně je? Mě je 18. Připadáš mi moc .. no, na tátu moc mladej.“ otočím se k němu.

„Nechcu, v tom máš pravdu. A je mi 22.“ na chvíli se odmlčí.

„Holky se mi prostě … nelíbí.“ řekne tiše. Tak tiše, že se to téměř rozplynulo v měkkém šumu dopadajících vloček.

„Asi … asi bys už šel radši sám, ne?“ zeptá se a zastaví se.

„Ani ne. Měl bych? Kája přece chtěla, abys šel se mnou … Feldo, tak pojď.“ podotknu a vesele se zakřením.

„A to ti nevadí, že … že…?“ zrudne a vyjeveně na mě zírá.

„Že co? Že se ti nelíbí holky? No a co … Kupodivu jsem na tom stejně.“ pokrčím rameny a nastavím dlaň padajícím vločkám.

„Jsou moc zaoblený, furt kecaj a pomlouvaj.“ pokračuji okamžitě.

„Eeeh…si ze mě děláš srandu, ne?“ ptá se mě nevěřícně.

„Nedělám.“ bráním se okamžitě, ale na tváři mám pořád rošťácký úsměv.

Tak proto si mě tak prohlížel? Mám šanci?

„O tomhle se nežertuje, víš.“ mrknu na něj.

Zvláštní – tenhle okamžik. Stojíme proti sobě, téměř zahaleni tmou a kolem nás padají sněhové vločky. Nádherná idylka.

„Kecáš.“ řekne a otočí se zpátky směrem, odkud jsme přišli.

„To teda ne!“ prsknu naštvaně a chytnu ho za ruku. Trhnutím ho otočím k sobě, ale jak se mi snaží vytrhnout, zavrávorá, zakopne a oba skončíme na zemi.

„Dalibo-re.“ zašeptá a opět se mě snaží zrentgenovat pohledem. Cítím, jak pod tím pohledem taju. Ztrácím se v jeho očích. Nakonec mě přemůže síla okamžiku a lehce přitisknu své rty na jeho. Sněhová vločka, která mi dopadla za krk, mě náhle probere. Téměř vyděšeně se zvednu a překotně se omlouvám.

„No to mě podrž.“ dostane ze sebe mezi záchvaty smíchu, které jím otřásají. Stále leží na zemi a sněhové vločky ho pomalu zasypávají.

„E?“ přestanu se omlouvat a vykuleně na něj zírám.

„Ty seš … pomůžeš mi vstát?“ zeptá se naprosto nevinným hláskem a já poslechnu. Natáhnu k němu ruku, předkloním se … a jakmile se mě chytne, stáhne mě do sněhu. Bleskově se přetočí a obratně mi cpe sníh za krk. Nepříjemně to studí.

„Nech toho!“ nadávám a plácám sebou ve sněhu. Viditelně je silnější, protože se za chvíli podobám sněhulákovi. Jakmile přestane, přestanu ze sebe chrlit kamarádské nadávky.

„Spokojenej?“ zeptám se kriticky, když si mě prohlíží.

„Ještě tomu něco chybí.“ usměje se a celého mě zahází sněhem. Kupodivu ležím naprosto klidně a nechávám ho, ať blbne.

„Taky máš rád sníh, že?“ Překvapeně se na mě podívá.

„Proč myslíš?“ zdvihne obočí a hodí na mě další hrsti sněhu.

„Zřejmě tě to baví.“ pronesu rádoby znuděným hlasem vědátora, který předčítá nudný jídelní lístek stejně znuděným kolegům.

„Jo, zas máš pravdu. Baví mě to. A díky Káje můžu pořád blbnout. Jinak bych … jinak bych nemohl. Měli by mě za blázna. To víš, lidi a ty jejich předsudky.“ usměje se a přihrne mi nohy další vrstvou sněhu.

„Tak to máš dobrý. Já žádnou „Káju“ nemám a nechci, aby mě měli za blázna.“ řeknu posmutněle a mrštně se posadím.

„Hééj. Vždyť jsi to zničil.“ nafoukne tvářičky jak malej prcek.

„Hele … ale teď jsme tu sami … tak pojď blbnout.“ navrhne najednou, vytáhne mě na nohy a táhne mě mezi stromy k pořádným závějím, tam, kam už nedoléhá svit lamp.

„Ne-ne-neblázni.“ koktám, ale v duchu zářím štěstím. Tohle je prostě idylka. Sníh, milej kluk, tma … co víc si přát? Najednou se zastaví a kouká kolem.

„Tady to je fajn, nemyslíš?“ zašvitoří nadšeně, plácne sebou na znak do sněhu a začne dělat andílka. Rozesměju se a následuji ho do sněhu. Ležíme metr od sebe, máváme rukama a nohama, smějeme se a je nám … fajn? Po chvíli se posadí a s nakloněnou hlavou mě pozoruje.

„Takže ty jsi … ty jsi .. jako já?“ zeptá se a dál mě pozoruje. Ležím na sněhu, ruce nohy roztažené a přemýšlím, jak přesně mu odpovědět.

„Jo. Jsem. Zvláštní náhoda, že?“ řeknu nakonec a zadívám se na hvězdy nad sebou.

„Náhoda…“ zašeptá a pomalu ke mně po čtyřech doleze.

„A jsi sám?“ zeptá se, když se ke mně nakloní. „Jako kůl v plotě.“

„Tomu nevěřím. Vypadáš fakt dobře, tak proč?“

„Čekal jsem na tebe.“ zakřením se a stáhnu ho na sebe. Držím ho pevně a pak se s ním překulím, takže on leží ve sněhu a já na něm obkročmo sedím.

„Co takhle ti to oplatit, hm? Ten sníh za krkem.“ zdvihnu obočí.

„S-sníh za krkem? Oplatit?“ hraje neviňátko a ten rádoby nevinnej kukuč, ve kterým probleskují jiskřičky nezbednosti je strašně … roztomilej.

„A co kdybych … co kdybych to něčím odčinil?“ navrhne okamžitě, jakmile si do dlaní nahrnu pořádnou kupu sněhu.

„Čím?“ zeptám se a pomalu se se sněhem blížím k jeho odhalenému krčku.

„Bude ti stačit tohle?“ zeptá se, strhne mě na sebe a okamžitě mě políbí. Drtí moje rty ve vášnivém polibku, pevně mě drží a nedovoluje mi se pohnout. I přes zimní bundu mám pocit, jako bych cítil žár jeho těla.

„Stačilo?“ uličnicky se na mě usměje, jakmile mě pustí ze svého sevření.

„Mmm …“ zamyslím se „… to ještě nevím. Mohl bys to zopakovat? Abych se mohl rozhodnout?“ navrhnu mu a aniž bych čekal na jeho odpověď, vrhnu se na jeho prokřehlé rty. Cítím, jak se usmál a víc mě k sobě přitiskne.

Mám pocit, jako bych se ocitl v ráji. Už je to nějaká doba, co jsem si uvědomil, že jsem … jinej než ostatní, ale moje uzavřenost mi nikdy nedovolila si toho užívat. A teď? Teď jsem tady, s klukem, kterýho znám sotva dvě hodiny, blbneme a mě je s ním … strašně fajn.

Sním?

Nechci aby to byl sen. Chci, aby to byla skutečnost, aby tenhle okamžik nikdy neskončil. Aby trval pořád.

„Mmm … Dali … fakt s nikým nechodíš?“ zeptá se najednou, když konečně přestaneme válet sudy z malého kopečku, propleteni v prazvláštním objetí.

„Ne.“ odpovím a téměř ani nedýchám, jak jsem napnutý, co řekne.

„A … hmm … a co … co kdyby … chceš se mnou chodit?“ vyhrkne a náhle zrudne tak, že to je vidět i v té „skoro-tmě“. Překvapeně zalapám po dechu.

„Já … eh, jasně.“ usměju se a pevně ho k sobě přitisknu. Vzápětí mu uloupím jeho prokřehlé rty. Jeho promrzlé ruce se najednou objeví pod mojí bundou a pod mikinou.

„Můžu se ohřát?“ usměje se, když sebou leknutím trhnu.

„No … můžeš, ale je to … aaa … hrozně studíš!“ melu sebou a snažím se ho ze sebe shodit. Bohužel – marně.

„Přestaň, přestaň!“ melu sebou na zemi a kolem nás padají další sněhové vločky.

„Nekřič tolik…“ zašeptá mi do ucha a přisaje se na mé rty. Okamžitě zmlknu. Jeho ruce, už ne tak ledové, mě začínají hladit. A mě se to líbí. Možná – možná že až moc, když si po chvíli uvědomím, že začínám mít jistý problém v kalhotách.

„M-měl bys přestat.“ zašeptám po chvíli.

„Pročpak? Potřebuješ zchladit?“ usměje se a než se stačím nadechnout na odpověď, strčí mi pod triko trošku sněhu. Nespokojeně zasyčím, když mě sníh zastudí na holé, rozpálené kůži. Ale Felix pokračuje. Dřív než se stihl sníh rozpustit, přejel mi s ním přes bradavky. Bylo to … nepříjemně studené a vzrušující zároveň.

„Vážně bys měl přestat. Nebude se tvoje mamka náhodou divit, když budeš pryč tak dlouho?“ snažím se odvést pozornost od svého vzrušeného těla.

„Merline, na to jsem úplně zapomněl. Sice se mi vůbec nechce, ale asi tě budu muset vážně vyprovodit domů a rozloučit se s tebou.“ řekl posmutněle a líbl mě na rty.

„Ale tuhle zajímavou hru dohrajem později, z toho se nevyvlíkneš.“ zasmál se rošťácky a pomohl mi vstát.

„To si přece nenechám ujít.“ trochu jsem si na sobě srovnal oblečení a otřepal se od sněhu.

„Tak co, půjdem?“ usmál jsem se na něj a chytl ho za ruku. Už jsem se těšil na naše další setkání. Bude to jistě velmi zajímavé.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nové povídky a fanoušci

(iwi, 19. 3. 2011 9:01)

Ahojky, hledáme další fanoušky povídek typu YAOI nebo SHONEN-AI či BROTHER-LOVE. Na stránkách www.otakucimeliumpovidky.svetu.cz je jich vážně hodně, takže bych jen chtěla říct, poprosit, zda byste se tam nemohli třebas podívat a nějaké povídky okomentovat. Díky. Myslím, že autorce to udělá radost a možná, že se vám budou povídky líbit natolik, že budete číst dál a dál, tak jako my ostatní...

K sežrání!!

(Rei-sama, 9. 1. 2011 20:17)

Moc pěkná povídka, nevím kdo s těch dvou byl víc roztomilej, a ta malá uličnice Kája ^^

brr sníh

(一人, 14. 12. 2010 18:42)

pěkné. Teda až na ten sníh na holém těle to mi neznělo moc romanticky a vzrušivě. Za to bych mu dal tak ránu. XDD