Osudová bouřka 1.
31. 8. 2009
Už bylo docela dost hodin, snad něco po desáté večerní a přesto … přesto bylo chvílemi vidět jako za dne. Důvod? Byla bouřka a blesky křižovaly oblohu jeden za druhým. Jak prosté a jednoduché.
S bundou zvednutou nad hlavou běžel napříč ulicemi na okraji města a hledal jakékoliv aspoň trochu suché místo, kam by se mohl schovat před deštěm. Ačkoliv … sám pro sebe se ironicky ušklíbl … Proč už to rovnou nevzdám? Stejně už jsem tak mokrej, že víc už to ani nejde …
Ve svém běhu zahlédl jakousi postavu s deštníkem, mířící do jednoho z řadových domků. Ještě víc zrychlil. Vyběhl na schodky za onou osobou s úmyslem zůstat pod malou stříškou, která schodky zakrývala a tak trochu i chránila před prudkým deštěm.
„Chceš se schovat?“ zeptal se mladý muž pobaveně, zatímco skládal deštník. Kývl na souhlas a trochu zaklonil hlavu, aby zjistil, jak moc ho malá stříška ochrání před prudkým deštěm.
„Jsi celý promoklý. Jestli se nepřevlékneš do suchého tak určitě prochladneš.“ pokračoval dál a v kapsách hledal klíče. Zase je nemohl najít! V duchu nadával sám sobě, proč se prostě nenaučí nosit klíče v jedné kapse.
„Já vím. Ale … tak prostě prochladnu, no. Tak nějak jsem se v tomhle velkém městě ztratil. Absolutně netuším, kde jsem.“ pokrčil rameny mladík.
„Ne. Nevezmu si na svědomí že bys měl prochladnout. Když dovolíš…“ konečně odemčel hlavní dveře „rád bych ti nabídl něco suchého na sebe.“ usmál se na něj okouzlujícím úsměvem.
Nechápavě se na něj podíval.
„To jako … jako vážně? Vy mi vážně chcete půjčit něco suchýho?“ zeptal se překvapeně.
„Jistě. Tak se nestyď a pojď dál. Jo … a jmenuji se Chris a nevykej mi. Připadám si pak hrozně staře a důležitě.“ lehce se usmál a rukou ho zval do útrob malého řadového domku.
„Lucas.“ špitl tak trochu nesměle. Najednou si připadal hrozně … vlezlý, neodbytný … V duchu si nadával do pitomců. Kdyby se tak nehnal na ty schodky tak by teď toho … Chrise nemusel takhle obtěžovat. I když … ten obětavý Chris byl velice okouzlující mladý muž. Bylo na něm něco tajemného, něco … co Lucase magicky přitahovalo. Tak silně, až se toho sám děsil.
Vešli do malé předsíňky, kde se automaticky rozsvítilo světlo. Sundali si boty a nechávali za sebou mokré stopy. Lucas se snažil našlapovat jen na špičky, přece jen měl ponožky mokré durch a nechtěl tu dělat Chrisovi moc velké mokro.
„Ty ťápoty neřeš, koukni na moje.“ usmál se Chris, když si všiml Lucasova počínání a na ukázku kolem sebe nohou nakreslil polokruh.
„To uschne.“ podíval se na mladíka. Mokré vlasy mu neposlušně trčely do všech stran a po tvářích mu stékali studené kapky.
„Ale teď se pojď převléct.“ Zavedl ho do koupelny, ze skříňky mu podal osušku a během okamžiku mu donesl i suché oblečení.
„Snad ti to bude.“ dodal, když hromádku oblečení položil na pračku. Zkoumavě se na něj podíval. Možná, možná že mu to bude tak trochu delší a volnější v ramenou … ale je to suché a zahřeje ho to. To je hlavní.
„Jo a to mokrý … hmm … pak to hodím do prádelny tak to zatím nech někde ležet.“
„Já … mockrát děkuji.“ zčervenal Lucas. Nepoznával se. On – třídní eso a frajer a červená se, když mu neznámý člověk donese suché oblečení.
„To je v pohodě. To by udělal každý.“ najednou byl taky nějak na rozpacích. Hlavou mu bleskla myšlenka, jak asi vypadá bez oblečení. Nasucho polkl.
„Budu hned vedle, tak až se převlékneš tak za mnou přijď. Uvařím ti čaj.“ pohlédl na něj a jeho fantazie opět začala pracovat na plné obrátky.
„Eh … piješ čaj, ne?“ zeptal se pro jistotu. Občas se mu stalo, že lidé, kterým uvařil čaj měli na čaj buď alergii nebo ho nepili vůbec.
„J-jistě.“ vykoktal Lucas překvapeně. Proč se ptá?
Chris jen kývl na souhlas a okamžitě se vzdálil z koupelny. Potřeboval chvilku o samotě, aby dostal ty představy z hlavy. Zapadl do kuchyně a začal chystat na čaj. Už jen to pomyšlení, že ve vedlejší místnosti se ten mladík musí svléknout úplně do naha aby se mohl převléci s ním dělalo prazvláštní věci. Dávno věděl, že ho přitahují muži, ale dosud … dosud neměl nikdy tolik odvahy aby se odvážil někoho oslovit, něco si začít …
Zatímco se Chris snažil zklidnit a připravit čaj, Lucas se v koupelně pokoušel dostat z mokrých riflí. Šlo to dost těžce. Nakonec se mu to podařilo, ne nadarmo se říká, když nepomůže hrubá síla, pomůže hrubší. Sice měl pocit, že v riflích podivně ruplo, skoro jako by se mu podařilo roztrhnout šev, ale to mu bylo v tuto chvíli jedno. Pouštěla se do něj zima takže se začínal i trochu klepat a na nějaké jemné zacházení s riflemi neměl jaksi ani pomyšlení.
Přece jen, v tom dešti bloudil už aspoň dvě hodiny. V duchu nadával na svého strýce. Pozve si ho na prázdniny a hned první den ho „odloží“ v nákupním centru, kam dojeli autem. Velice rychle se osušil měkkou osuškou, navlékl na sebe Chrisovo oblečení a rychle se na sebe podíval do zrcadla. Nemohl odolat. Měl pro zrcadla slabost už od dětství. Se zatnutými zuby se od něj zase odtrhl a vyšel z koupelny. Říkal, že bude hned vedle … ale to je kde? Začínal si zoufat, když zjistil, že je obklíčen samými dveřmi. Enyky benyky kliky bé … který pak dveře správný jste? Namátkou si jedny vybral a vešel. Měl štěstí.
Chris se opíral o kuchyňskou linku a kolem nohou se mu motala velká černá kočka. Lucas vytřeštil oči.
„Seznamte se. Tohle je Bakky, kocour co mi dělá společnost.“ usmál se na Lucase a ukázal mu na židli u stolu.
„Posaď se, máš tu ten slíbený čaj.“
„E-ehe … děkuji.“ rozpačitě se usmál. Vděčně se svezl na židli a dlaněmi objal hrnek. Začínal se klepat čím dál víc ačkoliv už se převlékl. Chvíli po sobě jen tak pokukovali, Chris občas odstrčil kocoura, Lucas se snažil vychladit si čaj foukáním, ale jinak bylo v kuchyni naprosté ticho. Známé též jako „trapné ticho“.
„Ehm … můžu se zeptat?“ začal s konverzací Lucas. Neměl rád, když se nemluvilo.
„Jistě.“ vyhrkl Chris překvapeně. Sám chtěl začít konverzaci, jen nevěděl jak.
„Proč jste … eh … jsi se mě ptal, jestli piju čaj? Nějak mi to nejde na rozum.“
„Jo tohle … Noo … jednou se mi stalo, že mi přijela na návštěvu tetička, kterou jsem v životě neviděl. Ze slušnosti jsem jí uvařil čaj, nějakou hodně drahou exotickou směs … a ona na mě začala křičet, co jsem to za idiota, když jí vařím čaj. Asi po patnácti minutách neustálýho řvaní a urážení z ní konečně vypadlo, že je alergická na tein. Od tý doby se všech raději ptám. Člověk nikdy neví. Takovej seřvák stačí jednou za život.“
Lucas se začal dusit usrknutým čajem.
„Uhm … tak to pak jo.“ pokrčil rameny a znovu zavládlo ticho. T T aneb trapné ticho.
Po dalších pěti minutách se ozval Chris.
„Máš rád oheň?“
Lucas na něj vyvalil oči.
„P-proč?“ Teď byl rád, že se nenapil. Asi by se znovu začal dusit.
„No … že bysme nemuseli dřepět v kuchyni, ale mohli bysme se přesunout do obýváku ke krbu. Sice to chvilku trvá, než se rozhoří, ale … bylo by ti větší teplo.“
„Páni … normální krb? Do kterýho se hází polínka?“ v Lucasovi se probudilo jeho dětské já.
„Jo, přesně takovej.“ zasmál se Chris.
„Tak jdeme?“ Lucas mu odpověděl pouhým kývnutím. Na ex do sebe hodil zbytek čaje, nehledě na to, že si popálil snad úplně všechno, co se dalo. Zvedl se a následoval Chrise do další místnosti.
Komentáře
Přehled komentářů
U krbu se dá dělat neřestí :D:D :D:D další díl už se nemůžu dočkat! :)
hmmmmmmmm
(Sisi/ctenar, 31. 8. 2009 22:28)