Loutka 9.
Loutka 9.
První co uviděl byla obrovsky, obrovsky vysoká hora. Ani nedohlédl na její vrcholek, ten se totiž stydlivě skrýval v oblacích. Z počátečního šoku a ohromení ho probraly něčí prsty, které mu luskaly před obličejem. Zmateně zatřásl hlavou. Turaachi mu podával nějaké oblečení.
„Obleč se!“ vykřikl do poryvů větru.
„Nebo nastydneš!“ Nigelas se poslušně oblékl a rozhlížel se kolem. Všude byl sníh. Nádherný, nevinně čistý sníh. Jako slzy andělů. Při té myšlence se v duchu zatetelil radostí jako malé štěně.
„Musíme nahoru, je tam srub.“ ozvalo se někde za ním. Otočil se a spatřil Turaachiho, jak si k sobě připevňuje lano. Kývl na souhlas a také se nechal připoutat. A pak … na znamení, začali oba stoupat nahoru. Byl to náročný výstup. Zrovna řádila vánice a vítr byl více než silný. Chvílemi to s nimi smýkalo na všechny strany, sněhové vločky jim bránily ve výhledu a štípaly je do tváří.
Cítil se unavený. Tak strašně moc unavený a zesláblý. Sotva držel oči otevřené.
„Nigelasi!“ ozvalo se někde v dálce.
„Sakra … nevdávej to, už tam skoro budem.“ viděl nad sebou nějaký stín, který se ho snažil zvednout. A pak už si na nic nevzpomínal.
*-*
Probudil se v obrovské posteli. Pokusil se posadit, ale těžká pokrývka mu to nedovolila.
„Nigelasi, zlatíčko moje … konečně jsi se probral.“ vydechl šťastně muž, sedící vedle postele. Po tvářích mu tekly slzy štěstí.
„Co … se … stalo?“ zasípal Nigelas a v duchu se zarazil nad tím, jak strašně chraptí. Usilovně se snažil vzpomenout si, co se vlastně stalo.
„Už je ti líp?“ zeptal se. Odpovědí mu byla bolestná grimasa.
„A nechceš … nechceš něco donést?“ začal se ho vyptávat.
„Ne-e.“ zachraptěl vyčerpaně. Než si to stačil uvědomit, opět usnul.
*-*
Probudil se a všude byla tma. Už se cítil silnější, a proto se vyhrabal z postele a vydal se na průzkum. Vrávoravě se došoural k oknu a nakoukl za závěsy. Oslnilo ho prudké světlo. Rukou si zaclonil oči a chvíli se rozkoukával a pak se podíval znovu.
Naskytl se mu výhled na široké prostranství … na zasněženou krajinu, která se jemně třpytila v poledním slunci. Byl tím pohledem naprosto uchvácen. Miloval sníh. Tu jeho krásnou nevinnost. Přál by si být stejně nevinný. Ale … to už nešlo. Po tvářích se mu začaly koulet obrovské slzy.
Najednou ho zezadu objaly silné ruce.
„Copak se děje?“ zeptal se ho tiše a přitom mu jemně setřel slzy.
„Proč se mi to všechno muselo stát?“ vzlykl a opřel se do něj.
„Co se stalo … je už za námi, nemůžeme žít pořád jen v minulosti.“
„Ale!“ zkusil něco namítnout.
„Pššš.“ položil mu prst na rty.
„Teď jsi se mnou … a ničeho se nemusíš bát. I když máš velký strach. Vidím ti to na očích.“ zašeptal konejšivě.
„Jenže … já nic nechápu.“ pronesl rozčarovaně. Měl v hlavě takový zmatek!
„Eh? A co nechápeš?“ vyhrkl překvapeně.
„Kde jsme? A co se mi stalo? A vůbec … jakto že máš ty schopnosti? Kdo vlastně jsi?“ začal na něj chrlit to, co mu právě běželo hlavou a na co chtěl znát odpověď.
Chvíli se na něj zamyšleně díval a pak mu rukou pokynul k posteli.
„Posaď se, prosím. Řeknu ti všechno. Abys mi mohl začít věřit a nic nás nemohlo rozdělit.“
Komentáře
Přehled komentářů
Juchů, jsem zvědavá jako malé dítě :D Nevinný jako sníh by chtěl být snad každý,ne? :D
Nevinný jako sníh
(alexeja-nikita, 26. 3. 2009 13:49)