Loutka 1. - 10.
21. 12. 2009
Loutka 1.
„Sim tě neser mě a pojď sem. Ty vole tak slyšíš mě vůbec?! Ti říkám pojď sem nebo ti tu prdel vošukám tak tvrdě že budeš mít péro až v krku!!!“ křičí mladý muž, mírně podnapilý, tak 25letý na schoulenou postavu v rohu špinavé místnosti. Ze stínů vyjde roztřesený mladík, s očima plných slz, neodvažující se podívat opilci do obličeje.
„Svlíknout!“ zavelí a mladík bázlivě poslechne. Sundá ze sebe těch pár kousků potrhaného oblečení a zůstává před mužem stát tak, jak ho Bůh stvořil.
Muž přejde těsně k němu a palcem mu nadzvedne bradu. Snaží se zaostřit jeho obličej, ale pak to vzdá a prostě se jen tak přisaje na jeho rty. Mladík strne. Vůbec se nehýbe a nechává podnapilého muže, aby si bral, co se mu zlíbí. Muž ho hrubě odstrčí a otočí ho k sobě zády. Mladík se předkloní a rukama se opře o stěnu. Ví co přijde. Bolest. Ponížení. Znechucení.
Zavře oči a snaží se vytěsnit z hlavy ten nepříjemný pocit pulzující bolesti, která se dostavila hned, jak do něj prudce pronikl. Cítí, jak do něj hrubě a neotesaně přiráží a slyší, jak vzdychá slastí. Zřejmě je mu úplně jedno, jak se cítí on. Jestli ho to bolí nebo ne. Opilci jde jen o to, pořádně si užít a pak jít spát. Cítí, jak do něj vyvrcholil a zhluboka vydechl. Vyklouzl z něj a odešel do vedlejší místnosti, kde se svalil na postel a téměř okamžitě usnul. Mladík u zdi se svezl na zem a polykal hořké slzy.
Proč?! Proč mu to dělá? Copak je opravdu tak bezohledný? Copak v sobě nemá kapku slušnosti a ohleduplnosti? Proooooč?????
*~*
Slabé paprsky jarního slunce se snaží prodrat skrz špinavé okno do místnosti, v jejímž rohu se choulí rozcuchaný mladík s kruhy pod očima. Celou noc nespal. Ne že by nechtěl, ale v tom strašném chápání vycházejícím z vedlejší místnosti se spát nedalo a navíc ho tížily zoufalé myšlenky.
Ve vedlejší místnosti se probudil mladý muž, s obrovskou kocovinou. Posadil se na posteli a chytil se za hlavu.
Co jsem to zas včera kurva dělal? ptal se sám sebe ve snaze vzpomenout si.
Jo, jasný. Byl jsem u Marca na oslavě … co von to slavil… jo, novýho sponzora … a pak…. kurva, jak jsem se dostal dom? Zmateně zatřásl hlavou a vstal z postele. Šel na záchod a pak do místnosti, kde se stále choulil vystrašený mladík.
„Vstávej zmrde. De se ven.“ oznámil mu prostě a popadl svoji bundu. Mladíkovi hodil dlouhou halenu, kterou nosily „Loutky“ a na ruce mu nasadil želízka na dlouhém řetízku. Za řetěz ho vyvedl z podřadného činžáku a posadil ho na zadní sedadlo taxíku, který už na ně čekal.
*~*
Vystoupili před honosnou vilou, kde už na ně čekali tři muži v černých, dokonale padnoucích oblecích. Zavedli je do vstupní haly a poté do jedné z přijímacích místností. V koženém křesle seděla žena v lehkých šatech, s huňatou šálou kolem krku a s cigaretou mezi prsty. Když vešli, narovnala se, přehodila nohu přes nohu, ale jinak si jich vůbec nevšímala. V klidu dokouřila cigaretu a teprve pak si jemně odkašlala.
„To je tvoje zboží, Dirku?“ zeptala se znuděným hlasem.
„Ano. Jmenuje se Nigelas a je to velmi poddajná loutka, madam.“ řekl vnucujícím se hlasem mladý muž, stále držící řetízek od mladíkových pout.
„Ach, jistě. Ale nevypadá moc dobře.“ řekla s nakrčeným nosem. Přešla až těsně k němu, takže ho do nosu udeřila těžká vůně nějakého parfému. Zamračeně ho sledovala a několikrát mu pohlédla přímo do očí.
„Ať se svlékne.“ poručila a pohledem se vpíjela do Dirkových očí, co on na to.
„Dobrá.“ přikývl po chvilce přemýšlení. Sundal mladíkovi želízka a hrozivě se na něj podíval.
„Svléknout.“ zašeptal mu výhružně u obličeje. Mladík tedy poslechl a jediným pohybem svlékl ten ošklivý cár látky, odhalujíc tak svoje tělo. Byl jen zboží. Hračka pro bohaté. Už se s tím smířil a naučil se nevnímat svoje tělo jako součást své duše.
„Hm.“ žena ho zamyšleně obešla. Zastavila se před ním a znovu se mu podívala do očí. Chvíli se ho snažila zhypnotizovat a pak se otočila na Dirka.
„Kolik chceš za tři dny?“ zeptala se ho přímo.
Loutka 2.
„Tři tisíce servin.“ odpověděl s naprostým klidem ostříleného obchodníka.
„To si snad děláš srandu, ne? Tak TY mi přivedeš malýho podviživenýho ubožáčka a chceš za něj tolik?!?“ vyprskla na něj jedovatě, ale pohledem se neustále vracela k nahému mladíkovi.
„Ano. Opravdu za něj chci tolik, protože je „poddajný jako vosk“. Nestěžuje si, neodmlouvá, jenom dělá co se mu poručí. Je to jeden z nejlepších kousků, co se dá sehnat, věřte mi.“ snažil se jí vnutit svoje „zboží“ patolízalským hlasem.
„Hmm… Dobrá tedy. Za tři dny se tady zastav.“ kývla mu na rozloučenou a on se okamžitě vypařil.
Nigelas polkl. Už je to tady zase. Neustálé obtěžování a poroučení. Plnění nesmyslných rozkazů. Sotva se za Dirkem zavřely dveře, otočil se přímo na svoji novou „paní“ a čekal, co se bude dít.
„Odveďte ho do pokoje a připravte ho.“ přikázala mužům v černých oblecích a ti mladíka odvlekli do nějakého pokoje. Hodili ho dovnitř a okamžitě byl v zámku slyšet klíč.
Roztřeseně se posadil na obrovskou postel a zůstal tak sedět asi čtvrt hodiny. Pak se opět ozvalo chrastění klíče v zámku a dovnitř vešla ona žena. Mladík se okamžitě postavil vedle postele a čekal na rozkazy.
„Lehni si na záda.“ vyštěkla po chvíli. Poslechl. Ležel a ani nechtěl vědět, co přijde.
„Vzruš se.“ přikázala mu to chvíli tíživého ticha. Mladík zamrkal. ‚Cože?‘.
„Dělej!“ ozvala se po chvíli výhružným hlasem a popotáhla z cigarety. Mladík tedy poslechl a začal se pomalu zpracovávat. Žena ho sledovala se zájmem v očích a každou chvíli si olízla suché rty.
„Dost.“ ozvala se po chvíli zhrublým hlasem. Přešla až k posteli a během chvilky seděla na mladíkovi. Sama udávala tempo a sama z toho měla největší potěšení. Když vyvrcholil a ona dosáhla očekávaného potěšení, slezla z něj a na rozloučenou mu vrazila jednu pořádnou facku. Prostě jen tak. Že prostě chtěla. Odešla a opět ho zamčeli.
Mladík se posadil na posteli a čekal. Sám nevěděl na co nebo na koho, prostě čekal. Po nějaké době mu někdo přinesl tác s jídlem.
„Sněz to.“ vyštěkl na něj muž, který mu donesl tác a odešel. Nigelas se nenechal dvakrát pobízet. Už tak měl docela pořádný hlad. Téměř si už ani nevzpomínal, kdy jedl naposledy. Být v moci Dirka znamenalo, nebýt si jist vůbec ničím. Jednou najíst dostal, jindy zase ne. Všechno to záleželo na tom, jakou měl jeho „majitel“ neboli „loutkař“ náladu. Když dojedl, opět se posadil na postel. Kdo ví, co bude dál. Zatím to vypadalo klidně. Ale to se mělo brzy změnit.
Náhle se ozval klíč v zámku a do malého pokojíku vešla ona žena s doprovodem dvou mužů. Pravděpodobně to byli její osobní strážci. V očích se jim zvrhle blýskalo a zdálo se, že čekají jen a jen na rozkaz ženy s cigaretou.
„Užijte si pánové.“ řekla po chvíli a posadila se na židli, kterou jí jeden z mužů donesl.
První z mužů si začal rozepínat kalhoty a šel směrem k mladíkovi. Ten nasucho polkl v očekávání nejhoršího. Ale to nevěděl, čeho všeho jsou tito „osobní strážci“ schopní. Muž ho silnou ranou srazil k zemi na všechny čtyři a pak do něj bez jakéhokoliv varování prudce pronikl. Nigelas jen stěží potlačil bolestný výkřik. Před očima viděl miliony hvězdiček a měl pocit, jako by do něj někdo zabořil tisíce jehliček. Než se však stačil aspoň trochu
vzpamatovat, už u něj byl druhý muž a ten ho donutil, aby ho vzal do úst a udělal ho.
Bylo to ponižující. Ale Nigelas byl zvyklý. Víceméně. Už dávno si uvědomil, že nic nezmůže. Že ho nikdo nepovažuje za normálního člověka. Že je pro všechny pouze hračka. Nástroj jak ukojit své potřeby. Už dávno se naučil nevnímat bolest tak intenzivně jako dřív.
*~*
Už tu byl třetí den. Ještě nikdy se necítil tak vyčerpaně a unaveně. Každou chvíli u něj byl někdo, kdo ještě neměl dost. Ta žena tady u něj byla sotva pětkrát. Už jenom čekal, kdy si pro něj přijde Dirk a odvede si ho. Jenom doufal, že se ona žena nerozhodne nechat si ho tu déle.
V zámku se opět ozval klíč, ale tentokrát vstoupila jen jedna jediná osoba.
Byl to nějaký mladý muž, nutno dodat, že velmi pohledný. Zamčel za sebou a klíč nechal v zámku. Pak se otočil na Nigelase na posteli a opřel se o dveře. Chvíli ho propaloval svýma jasně zelenýma očima a pak si téměř smutně povzdechl. Přešel k mladíkovi na posteli a posadil se vedle něj.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho po chvíli, kdy jen tak mlčky seděli a zírali před sebe.
„Nigelas.“ zašeptal tiše a nesměle se mu podíval do očí.
„Máš krásné jméno. Jak dlouho tu jsi?“ zeptal se ho a rukou chytil jeho bradu a tak ho donutil, aby se mu díval do očí.
„Tři dny.“ odpověděl.
„Hm…A dneska si pro tebe přijde tvůj loutkař, že?“ zeptal se a z hlasu mu doslova odkapávala čirá nenávist k onomu neznámému loutkaři.
„Ano.“ Nigelas začínal být čím dál víc zmatenější. ‚O co mu jde?‘
„Líbíš se mi.“ pronesl po chvíli ticha mladý muž vedle něj. Nigelasovi poklesla brada.
„Vážně … máš v sobě nějaké kouzlo a já“ odmlčel se a jejich obličeje se nebezpečně přiblížily „já bych chtěl to kouzlo odhalit.“ téměř zašeptal a pak přitiskl své rty na ty mladíkovy.
„Umgh.“ pokusil se Nigelas o nějaký odpor, ale téměř okamžitě toho nechal, protože to bylo něco neskutečného. Za celou tu dobu, co byl pouhou loutkou, ho nikdo doopravdy nepolíbil. Takže tohle byl jeho první polibek. A byl nádherný. Netušil jak má reagovat a tak se od neznámého nechával líbat, sám se však nedokázal ani pohnout. Po chvíli se od něj ‚neznámý‘ odtrhl a zadíval se mladíkovi do očí.
Loutka 3.
„Na chvíli mě omluv, musím si jít něco vyřídit.“ řekl najednou a tiše jako stín zmizel z pokoje. Nigelas osaměl. Poprvé za dlouhou dobu se v jeho nitru probudilo něco, čemu by se dalo říkat fantazie. Na tváři se mu usídlil téměř spokojený úsměv a myslí se mu rozbíhaly nejrůznější představy. Že by mohl být volný. Že by mohl být milován. Že by… Ze zasnění ho probral klíč v zámku. Smutně si povzdechl.
Vešla ona žena s doprovodem tří mužů a odvedli ho do přijímací místnosti, kde už čekal Dirk. Ale nebyl sám. V rohu místnosti stál u okna ten neznámý, co byl před chvílí u Nigelase. Když se jejich pohledy opět střetly, místností proběhlo mírné zachvění doprovázené neviditelným jiskřením.
„Kvalitní zboží.“ řekla žena, když se posadila do velkého křesla a zapálila si cigaretu. Chvíli Dirka propalovala pohledem a pak silně popotáhla z cigarety. Gestem si Dirka zavolala blíž a když se k ní sklonil, vydechla mu kouř do obličeje.
„Mám pro tebe návrh. Vlastně…“ pohledem zabloudila k oknu „můj syn pro tebe má návrh.“ řekla po chvíli. Dirk jenom překvapeně zamrkal.
„Chci od tebe koupit Loutku.“ řekl vyrovnaným hlasem mladík a propaloval Loutkaře pohledem. Nigelas zalapal po dechu. ‚Blázen‘ blesklo mu hlavou.
„Vy chcete koupit …m-moji … Loutku?“ zakoktal se mírně Dirk, když mu konečně došel význam oněch slov.
„Ano.“ odpověděl klidným hlasem mladík u okna.
„Kolik za něj chceš?“
„Milion servin. V hotovosti.“ řekl Dirk, který v tomto obchodu viděl možnost, jak si získat slušnou sumu. Za normálních okolností se Loutky prodávaly za pár desítek tisíc, ale nikdy ne víc.
„Dobře.“ Mladík kývl na jednoho muže a ten donesl kufřík s penězi.
„Tušil jsem, že řekneš tuto sumu. Tvoje Loutka je opravdu kvalitní zboží. A teď si vem prachy a zmiz než si to rozmyslím.“ zavrčel výhružně a než se nadál, byl Dirk i s kufříkem pryč. Mlčky kývl na tři muže v oblecích a ti se hned vytratili z místnosti. Ani ne za tři minuty se ozval vzdálený výstřel.
„Máš šikovné hochy, mami.“ pronesl směrem k ženě v křesle a pak se otočil na Nigelase.
„Vítej v našem domě, Nigelasi.“ pronesl se zářivým úsměvem.
„Následuj mě.“ kývl na něj, dalším kývnutím se prozatím rozloučil s matkou a pak se vydal jedněmi z dveří do útrob rozlehlého sídla. Cestou se Nigelas nepřestával divit. On ho koupil! A Dirk je zřejmě po smrti. … Bůhví, co ho teď čeká.
„Pojď dovnitř.“ pobídl ho mladík, když vešel do nějakého pokoje.
„Toto“ rozhodil rukama kolem „je moje malé království. A ty ses právě teď stal jeho součástí.“ řekl a zadíval se na něj pronikavým pohledem. Pak luskl prsty a v rohu místnosti se objevily úzké dveře.
„To bude tvoje „království“ kde budeš kdykoliv se já vzdálím z toho svého. Rozumíš mi?“
Nigelas kývl na souhlas. Jen s těží se přemáhal aby nezíral s otevřenou pusou.
„Dobře. Takže teď – musím odejít. Nehneš se odsud i kdyby na tebe zaútočili démoni, jasný?“ otevřel mu malá dvířka a nechal ho vejít dovnitř. Pak za ním zavřel a Nigelase obklopila tma.
Loutka 4.
„Um.“ polkl a pohledem těkal sem a tam. Zkusil štěstí a zapátral na stěně vedle sebe, jestli tam nebude vypínač. Naštěstí tam byl. Párkrát zamrkal, aby si zvykl na to náhlé světlo a čelist mu udělala prudký výpad proti podlaze.
„To je… to není … to … to…“ zakoktal se a okamžitě se posadil na měkký koberec na podlaze, protože si nebyl jistý, zda by to ustál. Rozhlédl se kolem a opět měl co dělat, aby mu napodruhé zase nespadla čelist.
To „malé království“ bylo stejně velké jako toho mladíka, co ho koupil od Dirka. Byla tam obyčejná postel – nutno dodat – že dvojlůžková s nádhernými polštáři a přikrývkami. Malý noční stolek, skříň, stůl a dvě židle. A také jakási podivná věc, která vypadala jako staré zrcadlo z vetešnictví, které vůbec neodráželo pokoj, ve kterém bylo, ale zrcadlilo se v něm jakési jezero. Dno nějakého jezera.
Nigelas fascinovaně pozoroval barevné ryby, jak se prohánějí mezi korály a jak jemně víří zrnka písečného dna. Asi po pěti minutách, téměř bez jediného pohybu, se zvedl ze země a vydal se na „průzkum“.
Nejdřív zamířil ke skříni, aby prozkoumal její útroby. Sice nečekal že by v ní něco bylo, ale opak byl pravdou. Doslova přetékala nejrůznějším oblečením. Jen tak namátkou něco vytáhl a podíval se do zrcadla na vnitřní straně dveří skříně, jak by v tom vypadal, aby to pak zase vrátil zpátky. Tak nějak se pořád ještě nedokázal smířit s tím, že by se jeho život mohl vrátit zase do starých kolejí. Do civilizovaného světa. Pořád měl pocit, že je to buď nádherný sen, nebo krutý žert na jeho účet. Cokoliv, jenom ne skutečnost.
Potichu zavřel skříň a opatrně se posadil na kraj postele. Nehnutě seděl a sledoval dění v podivném zrcadle.
A pak se to stalo. Nečekaně, bez jakéhokoliv varování se pod ním ozval jakýsi šramot, dost podobný cvakání klepet. A pak se za strašného vřískotu z pod postele vyřítilo jakési stvoření, které divoce mávalo křídly a vydávalo nepříjemné zvuky, které se daly nejlépe přirovnat zvuku, který by vydávaly rezavé šrouby, když by jste se je snažili rozemlít na prach v mlýnku na kávu.
„Uáá!!!“ vykřikl Nigelas a okamžitě vyskočil na nohy.
„Kchrrrvíííuuuu!“ vřeštělo stvoření a zmateně poletovalo po místnosti.
Nigelas se přikrčil do rožku mezi postelí a zdí a s vyvalenýma očima to stvoření pozoroval. Malá zelená kulička chlupů, s velkými křídly se žlutozeleným peřím a tam, kde Nigelas tušil hlavu, byla spousta dlouhých tykadýlek.
„Kchr, kchrrríí, u-u.“ zapištělo stvoření a posadilo se na ‚zrcadlo‘. Všechna tykadélka se namířila směrem k Nigelasovi a ozvalo se něco podobného čmuchání stopařského psa.
„Kdo-jsi?“ ozvalo se stvoření kostrbatě.
„N-Nigelas. A … a ty?“ zeptal se a doufal, že to od něj není moc troufalé.
„Jsem-strážce-co-hlídá-hračky-mého-pána.“
„Hračky? Tvého pána? Kdo je to?“ vychrlil ze sebe Nigelas, protože mu nějaký vnitřní hlas našeptával, že se zvláštního stvoření nemusí bát a může pokládat otázky.
„Ty-a-spousta-před-tebou-jste-hračky. A-můj-pán-a-zároveň-i-tvůj-je-ten-co-tě-koupil.“
„A jak se vlastně jmenuje?“ zeptal se Nigelas a opět se mu vybavily jeho nádherné oči.
Loutka 5.
"To-ti-zatím-nemohu-prozradit. Až-to-on-sám-uzná-za-vhodné-tak-ti-to-sám-řekne. Zatím-se-ale-neobjevil-nikdo-komu-by-své-jméno-řekl."
"Aha." vypadlo z mladíka a v hlavě mu to začalo opět šrotovat.
"A…a jak mě máš vlastně hlídat? Copak se odtud dá utéct?" zeptal se po chvíli mlčení.
"Utéct-se-odtud-nedá, pouze-se-svolením-mého-pána, jinak-by-tě-stihla-krutá-kletba. A-jsem-tu-proto-aby-jsi-se-zde-necítil-osamělý."
"Hmm…"
Najednou se ozvala další rána, tentokrát to však znělo, jako by se rozbila nějaká sklenička a její obsah se rozlil po podlaze. Nigelas se zhroutil na podlahu a zůstal tak ležet dalších pár hodin. Pokoj se totiž během okamžiku po zaznění třeskotu zaplnil hustou mlhou, která mladíka omráčila a znehybnila.
- - -
"Vstávej, no tak… prober se…." cloumal s mladíkem v bezvědomý jeho nový "pán".
"Ty pitomče!" zasyčel na chlupatou kuličku, která se nyní krčila v rohu a celá se třásla.
"Prober se… no tak…" mumlal naléhavě a cloumal s mladíkem na zemi.
"C-c-c-co?" začal blábolit Nigelas, když trochu pootevřel oči.
"No konečně." vydechl mladý muž nad jeho hlavou.
"Už jsem myslel, že tě to úplně otrávilo."
"Co mě mělo otrávit?" zeptal se popleteně a zmateně se rozhlížel kolem.
Místo odpovědi se mu dostalo pouze lehkého polibku na rty.
"Em?" vyhrkl Nigelas. Vůbec nic si nepamatoval. Netušil, kdo je, co tu dělá, a proč ho ten okouzlující muž líbá a objímá.
"Pojď, musíme něco vyřídit." vytáhl ho na nohy a bleskově mu vybral vhodné oblečení.
- - -
O hodinu později
- - -
"Ne, váš návrh se zamítá!" vykřikl přísně vyhlížející muž hlasitě a udeřil pěstí do stolu, až sklenka s vodou mírně nadskočila.
"A-ale proč?" vykoktal mladý muž rozhořčeně a překvapeně zároveň.
"Vy - vy se ještě ptáte proč?" nevěřil vlastním uším.
"Protože je to absurdní pitomost!!! Jak by mohl naprosto nedůležitý a nevhodně vychovaný hoch dokázat něco tak důležitého?!? Nutno dodat, že na tomto selhali již mnohem výkonnější a mnohem důvěryhodnější muži.“
Nigelas zmateně pokukoval z jednoho muže na druhého a podvědomě se snažil zabránit nadcházející hádce. Matně tušil, že hlavní příčinou jejich sporu je on sám, ale zatím moc nechápal o co tu jde. Ještě pořád byl tak trochu vykolejený z účinku té podivné látky, která ho omráčila.
"Naposledy - naposledy vám opakuji, že se do ničeho nebudete pouštět bez mého svolení! A jestli - jestli se dozvím, že něco chystáte, okamžitě u mě končíte. A je mi jedno, co jste měl v úmyslu. A teď - VYPADNĚTE ! ! !
Loutka 6.
"Hajzl. Blbej hajzl je to." nadával pořád dokola mladý muž, a vedl Nigelase k autu.
"Já mu ještě ukážu, pitomcovi jednomu. Idiotovi."
"Zapni si prosím pás jo?" otočil se na mladíka vedle sebe, když startoval svoje prvotřídní fáro.
"Potřebuju se trochu projet." dodal na vysvětlenou, když se na něj Nigelas nechápavě podíval.
"Tak jo." vymáčkl ze sebe sklíčeně a poslušně si zapnul pás. Ještě se chtěl zeptat, kam že to vlastně pojedou, ale muž vedle něj sešlápl plyn až k podlaze, takže se Nigelas zaryl do sedačky, neschopen jediného pohybu.
Nejdříve měl z tak rychlé jízdy strach, zvlášť, když byli pořád ještě ve městě, ale za městem, daleko od civilizace, si začal rychlost užívat. Jeho "pán" stáhl střechu, takže jim kolem uší svištěl vzduch a vůně probouzející se přírody. Užasle sledoval tu nádheru a poprvé po dlouhé době si uvědomil, o co všechno přišel. Že přišel o svobodu.
"Za chvíli tam budem, drž se!" křikl na Nigelase, zrovna když projížděli kolem velkého jezera ve skalách.
"Co-o?" vyhrkl, když se přehoupli přes kopec a neuvěřitelnou rychlostí se řítili po silnici dolů do údolí.
"Yeháá!" slyšel vedle sebe radostný pokřik mladého řidiče. ,Je jak malý děcko´ blesklo Nigelasovi hlavou, když se zavýsknutí ozvalo znovu.
Prudkým smykem a za hlasitého skřípění brzd zastavili před masivní bránou, která se stydlivě schovávala za letitými buky. Během okamžiku se brána otevřela a oni vjeli dovnitř.
Rázem - jako by se ocitli někde v jiném světě. Ve světě neuvěřitelného chaosu protkaného symetričností a dokonalostí. Na pečlivě upraveném trávníku, na milimetr zastřiženém se halabala povalovaly - pardon - byly rozmístěny sochy nejroztodivnějších a nejbizarnějších tvarů a výjevů. Od dvou milenců, kteří se milovali v plamenech po jakousi směsici zvířat a lidí v jednom jediném uměleckém kousku.
"Vystupovat." zašveholil mu mladý muž do ucha, které okamžitě políbil.
"Jj-jo, jasně." začal bůhví proč koktat Nigelas a zápasil s bezpečnostním pásem. Doslova vypadnul z auta a následoval svého … zachránce. Muže, který ho "zachránil" ze spárů Dirka.
Zavedl ho do nádherné vilky a během nanosekundy se kolem nich shromáždilo nějakých pět lidí v úžasně naškrobených uniformách.
"Toto" ukázal všem na mladíka vedle sebe "je Nigelas. Budete se k němu chovat se stejnou úctou a ochotou jako ke mně. Ostatně - jako ke všem mým hostům." mrkl lišácky na hrstku domácích sluhů, kteří se mu hluboce uklonili.
"Budou si pánové přát obědvat?" zeptal se s anglickým přízvukem nejvyšší muž.
"Až později. Tak za hodinku na terase. Pak na vás zazvoníme." řekl a popadl Nigelase za ruku s tím, že ho odvede do jiné části sídla. Když byli v půlce schodiště, najednou se zastavil.
"A nepřejeme si být rušeni." dodal a rázem zatáhl Nigelase do nejbližší místnosti.
Zavřel za nimi potichu dveře a přistoupil k mladíkovi. Vpíjel se do jeho očí a v hlavě se mu začal rodit plán, jak zařídit, aby Nigelas dokázal to, co jiní nesvedli. Musí ho natolik okouzlit, aby se do něj ten mladičký hoch bezhlavě zamiloval.
Položil mu ruku na rameno a jemně ho donutil couvat až se zády opíral o zeď.
Loutka 7.
„Řekni, na co teď myslíš?“ zeptal se ho najednou a zadíval se mu hluboce do očí.
„Já..já…já… eh…“ zadrhnul se, když si uvědomil, že se na něj pořád tak upřeně dívá.
„Já vlastně ani nevím.“ vykoktal po chvíli.
„Nevadí…vím, že jsi teď hodně zmatený. Dokážu si představit, jak moc. Až doteď jsi byl jen pouhá hračka bez vlastní vůle, ale já jsem se rozhodl, že to změním. Že ti dám prostor, se projevit. Abys všem mohl dokázat, že se v tobě skrývá … osobnost.“ zašeptal do ticha rozlehlé místnosti a na chvíli se odmlčel. Mírně se k němu naklonil, skoro jako by ho chtěl políbit, ale pár centimetrů od jeho obličeje se náhle zarazil.
„Nemíním tě do ničeho nutit. Musíš chtít ty sám. A věř mi, že já umím čekat.“ dodal, když se v mladíkových očích zableskl náznak nevěřícnosti.
„Ale … proč? Proč zrovna já?“
„Protože se v tobě skrývá něco, co mě naprosto okouzlilo. Hned od prvního okamžiku, co jsem tě poprvé spatřil. Chci zjistit, co je to za podivné kouzlo, ze kterého není úniku… Chm, teď mluvím jako básník.“ usmál se pro sebe a přestal mluvit.
„Hm…aha…“ usmál se Nigelas nesměle a najednou nevěděl kam s očima. Nesměle se rozhlížel kolem po místnosti a v duchu žasl nad tou nádherou. Velice prostorná a vzdušná místnost, s francouzskými okny a lehkými pastelovými závěsy. Místnosti z jedné strany vévodil majestátní krb, před kterým bylo pár určitě velmi pohodlných křesel, a z druhé strany velká postel s nebesy, ve které by se v pohodě vyspali přinejmenším tři lidé.
„Kam se díváš?“ ozval se náhle jeho hlas.
„Eh…na tu postel. Je tak … obrovská.“ začal a když si uvědomil, že přemýšlí nahlas, okamžitě zmlknul.
„Věříš, že tu mám i větší?“ zeptal se ho po chvíli.
„Co takhle vybrat si pokoj? Hm?“ a než se Nigelas nadál, byl doslova odtažen pryč z místnosti a následně proveden snad všemi obyvatelnými „kamrlíky“ toho domu. Nakonec se rozhodl pro krásný pokoj s božským výhledem hned vedle pokoje svého „hostitele“.
„Uáá…“ protáhl se jako kočka „nemáš hlad? Já teda jo…a pořádnej.“ začal když mu ukazoval, kudy se dostane ke koupelně.
„No…eh….celkem jo.“ pípl nesměle.
„Ok….tak jdem.“ doslova zavelel po stisknutí jakéhosi zvonečku na stěně a už si to rázovali na prosluněnou terasu, kde již čekal naškrobený sloužící s nachystaným obědem.
Nigelas si vůbec nezapamatoval ani prvních pár písmen roztodivných názvů oněch pokrmů, ale nakonec mu to bylo úplně šumafuk, protože se naprosto ztratil v zářivě zelených očích svého … hostitele.
„Táák, to by bylo. A co teď?“ zadíval se na něj zkoumavým pohledem. Přece jen ho ten mladík něčím nevysvětlitelným fascinoval. Ale čím?
Nigelas pokrčil rameny. Netušil. Pomalu ale jistě se probíral z účinků té divné látky, kterou nedopatřením rozlilo po místnosti to divné stvoření.
„Co to bylo za látku, co mě omráčila?“ zeptal se ho najednou.
„Co?“ nechápal příčinu jeho otázky.
„Jo, už vím co myslíš. To byly plyny z jižní bažiny. Z dimenze krále Timiashiho. Je to zvláštní látka. Má se uchovávat ve skleničkách ze slz Samisů a prý pak jejich síla ochraňuje celou místnost zvláštní mocí, ale nikdy se prý nesmí vylít. Jako se to stalo právě dneska. Nikdo totiž neví, co by se pak mohlo stát. Mluví se o lidech, kteří okamžitě zemřeli nebo začali slyšet hlasy mrtvých. A nebo prostě zmizeli a ovlivňovali svět zvenčí. Takže … je to docela záhadou, ale nikdo se to ještě nepokusil vypátrat. Je to nebezpečné. Na každého to asi působí jinak… ale už dost o tomhle, to není zrovna téma, o kterém bych se tu chtěl nějak moc rozšiřovat.“ usmál se na něj s jiskrou v očích.
„Hm…“ zadíval se na něj. Vlastně si ho ještě ani pořádně neprohlédl. Vždycky když se na něj podíval, natolik ho okouzlily jeho jasně zelené oči, že ani nepostřehl další rysy jeho obličeje a celkového vzhledu.
Měl kaštanově hnědé vlasy, lehounce protkané svítivě červeným melírem, upravené obočí a nádherné zelené oči. Rovný aristokratský nos a smyslné plné rty. Chvíli se na nich zastavil pohledem a rázem měl pocit, jako by je právě líbal. Polkl a dal si ruce do klína. Přece jen mu začaly být kalhoty krapet těsnější než před chvílí.
Sklopil oči a v duchu si nadával do blbců, že se nechal takhle unést. A pak, najednou, bez jakékoliv příčiny si uvědomil zásadní věc. Uvědomil si změnu ve svém chování od rozbití oné lahvičky. Je … sebevědomější. Nebál se „přemýšlet“ a začínal nabývat dojmu, že je neodolatelný svůdce. Sám se nad tím musel usmát.
„Čemu se směješ?“ ozvalo se naproti němu.
„Em?“ probral se jakoby z tranzu.
„Já…přemýšlím o té divné látce.“ přiznal na rovinu.
„Z toho si nedělej hlavu. Sám bys měl brzy poznat, co to s tebou vlastně udělá.“ usmál se na něj povzbudivě a zahleděl se kamsi nad jeho hlavu.
„Co takhle … se jet vykoupat k jezeru?“ navrhl.
„Ehh?“ vypadlo z Nigelase překvapeně.
„K tomu jezeru, kolem kterého jsme jeli?“
„Ne… k malému termálnímu jezírku, o kterém vím jen já a pár lidí, kteří o něm mají zakázáno mluvit. Je to takové moje malé tajné místečko. A je tam opravdu krásně. Kolem šumí stromy a skrývají tě před zraky ostatních, i když … tam nikdo nikdy nechodí. Nejhezčí na tom je, že máš pocit, že jsi uprostřed ráje.“ rozplýval se.
„Mm…tak klidně jo, proč ne?“ ozval se tiše Nigelas.
*-*
Vystoupili z auta a nechali ho na okraji polní cesty.
„Dál musíme pěšky.“ poznamenal když se na něj Nigelas nechápavě podíval.
„Tak pojď, dej mi ruku a nech se vést.“ pronesl tak svůdným hlasem, až se z toho Nigelasovi málem zatmělo před očima. Jako ve snu mu podal ruku a nechal se doslova konejšit hřejivým teplem jeho horké dlaně. Jakmile se ponořili do stínu stromů, přeběhl jim mráz po zádech.
„Zima?“ otočil se na něj se smíchem.
„D-docela jo. Ale to přejde.“ oplatil mu úsměv.
„Brzo tam budem, je to jen kousek.“
*-*
„Že je ta voda krásně teplá?“ zeptal se ho, když už byli oba ve vodě, s ručníky kolem boků.
„Nádherně. Je to … nemám slov.“ snažil se vyjádřit svoje nepopsatelné pocity Nigelas.
„Umíš plavat?“
„Co? Ne, neumím.“ přiznal se se zarděním Nigelas.
„Snad se za to nestydíš?“ vyvalil oči.
„Víš co, já tě to naučím. Jo?“ řekl a než by řekl švec, držel mladíka kolem pasu a snažil se ho obrátit na břicho.
„Uááá!“ vykřikl, jak se lekl a rázem měl plnou pusu vody. Začal kuckat a plácat rukama kolem.
„No tak, klid. Neblázni.“ snažil se ho uklidnit.
Ani jeden z nich si nevšiml, že jim odplavaly ručníky a potopily se na dno.
„Musíš se na tu vodu položit. Jako na podlahu. A být v klidu. Takhle.“ a doslova na jedničku mu to předvedl. Už si uvědomil, že je bez ručníku a chtěl znát jeho reakci.
„Kde…kde jsou ručníky?“ vykoktal Nigelas, když si malého nedostatku všiml.
„To už je snad jedno, nemyslíš?“ objal ho starší muž. Přitiskl ho k sobě a bylo mu víceméně jedno, že Nigelase určitě tlačí jeho narůstající chlouba. Ten polkl a nevěděl kam s očima. Nakonec se ale stal obětí mužových očí. Nedokázal se vyprostit z jejich kouzla. Jejich obličeje se začaly přibližovat a už to vypadalo, že se políbí.
„Musíš chtít ty, nezapomeň.“ zarazil se starší pár milimetrů od mladíkových rtů.
Loutka 8
„Ale já … chci.“ vyhrkl Nigelas a přisál se k jeho rtům.
Bůh ví, co se s ním během toho jednoho dne stalo, ale najednou se cítil, že může víceméně všechno. Že může mít cokoliv a kohokoliv si zamane. A právě teď chtěl jeho. Jen a jen jeho.
Muže s dokonalou postavou a okouzlujícíma očima, který ho nenasytně líbal a rukama hladil po zádech. Divil se tomu, že on ho taky tak moc chce. Jeho – obyčejného šestnáctiletého kluka, který půlku života prožil jako podřadná Loutka. Bez fantazie a svobody myšlenek. V teroru a sadistických hrátkách zbohatlíků. Za těch pár let toho prožil tolik, že kdyby to měl vyjmenovat, asi by nikdy neskončil.
Rukou mu přejel po obličeji a druhou ho objal kolem pasu. Přitiskl si ho k sobě blíž a slastně zavřel oči. Vše jde podle plánu. Doslova cítil, jak Nigelasova ochranná bariéra konečně a překvapivě taje. V duchu se musel usmát.
Ten malý fígl, který na něj nastražil vyšel dokonale. Sice mu trochu lhal, když mu tvrdil, že v oné lahvičce byly plyny z jižní bažiny, z dimenze krále Timiashiho, ale měl pro to dobrý důvod. Byl to jen slabý a naprosto neškodný odvárek mocného lektvaru, který posiluje sebevědomí. A jak se zdá, působí dostatečně.
Najednou se od něj Nigelas odtrhl a zadíval se mu do očí. V těch jeho hořela touha a vášeň.
„Copak?“ zeptal se ho překvapeně. Nečekal, že na něj bude takhle … zírat. Byl si plně vědom toho, že už teď je tvrdý jak kámen – a Nigelas také – ale …
„Prozraď mi … svoje jméno, prosím.“ vydechl a rukou se ho dotkl na nejcitlivějším místě. Mladý muž překvapeně zamrkal. Když mu prozradí svoje jméno, ztratí tak na tajemnosti a záhadnosti. Na druhou stranu si ale získá jeho větší důvěru. Usilovně přemýšlel a pohledem těkal z jeho rtů na průzračnou hladinu, skrz kterou bylo vidět úplně vše. Díval se, jak ho pomalu ale obratně zpracovává. Ten pohled ho ještě více vzrušoval.
„Turaachi.“ vydechl nakonec a zavřel oči. Řekl mu to. Řekl mu něco, co nikdy, ale opravdu nikdy nikomu neřekl.
„Turaachi.“ zašeptal slastně Nigelas a znovu se vrhl na jeho rty.
„To je nádherné jméno.“ vydechl mu do rtů. Pak začal zničehonic bloudit rukama po jeho svůdném těla a sám měl co dělat, aby se dokázal dostatečně ovládat. Těšil ho pohled na muže před sebou, jak se ze všech sil snaží ovládnout a dodržet to, co mu řekl. Že ho do ničeho nebude nutit. Že dokáže čekat.
A proto si s ním teď hrál jak kočka s myší. Vzrušoval ho na nejvyšší míru, ale sám sebe dokázal kontrolovat. Cítil, jak ho ovládá chtíč a že ho chce. Že ho chce cítit v sobě. Tak strašně moc ho chtěl. Ale … když už se mu naskytla možnost, svobodně se rozhodovat, nechtěl nic uspěchat. Chtěl mu dokázat, že není jen pouho pouhá LOUTKA, která je závislá na sexu, který jí byl násilně vnucován. A tak dál jen pokračoval ve vzrušivé hře, dokud muž před ním nevyvrcholil.
„Nigelasi.“ vydechl spokojeně a zároveň naprosto vyčerpaně. Ten se na něj jenom usmál a sklopil oči. Jako by mu teprve teď doopravdy došlo, co tu prováděl.
„Snad se nečervenáš?“ vyhrkl naprosto překvapeně a prstem mu přejel po rtech.
„Eee….“ na nic víc se nezmohl. Jako by se právě teď probral ze sna a vrátil se zpátky ke své ustrašenosti. Nechápal to. Vůbec nic nechápal. Vždyť jemu se sex protivil. A ještě před chvílí po něm tak strašně moc toužil. Tak moc, až to pomalu hraničilo s fyzickou bolestí.
Sledoval ho a uvažoval nad tím, co se mu asi právě teď honí hlavou. ,Vypadá tak nějak zdrceně´ přemýšlel Turaachi zatímco si Nigelas prohlížel vlnky na hladině.
Najednou se všude zatáhla obloha a vše se ponořilo do nebezpečného šera.
„Co-co se děje?“ vykoktal Nigelas a z jeho hlasu šel vyčíst náznak strachu.
„Nevím.“ zašeptal mu v odpověď a obezřetně se rozhlížel kolem. Jeho šestý smysl mu bil na poplach. Něco se k nim blížilo.
„Musíme zmizet.“ zašeptal naléhavě a přitáhl si mladíka k sobě. Pevně ho objal kolem a pak už jen luskl prsty.
*-*
Byl to nepříjemný pocit.
Cítil, jak se jeho tělo rozpadá na jednotlivé atomy. Měl pocit, že přestává existovat. Jeho podvědomí mu jasně sdělovalo, že přestává být hmotným. Že … se rozpadá jak skála v prach. Bylo to stejně nepříjemné, jako by po vás lezli miliony mravenců v kopačkách.
Najednou, během neuvěřitelně krátkého okamžiku se naráz vše uklidnilo. Znovu nabyl svého těla. Měl pocit, jako by se znovu narodil. Cítil se … hmatatelný. Zhluboka si oddechl. Ale stále se ještě neodvažoval otevřít oči. Nevěděl, co se stalo a byl zmatený.
Konečně v sobě našel dost odvahy, hluboce se nadechl a otevřel oči.
„Kde … to jsem?“ vydechl užasle.
Loutka 9.
První co uviděl byla obrovsky, obrovsky vysoká hora. Ani nedohlédl na její vrcholek, ten se totiž stydlivě skrýval v oblacích. Z počátečního šoku a ohromení ho probraly něčí prsty, které mu luskaly před obličejem. Zmateně zatřásl hlavou. Turaachi mu podával nějaké oblečení.
„Obleč se!“ vykřikl do poryvů větru.
„Nebo nastydneš!“ Nigelas se poslušně oblékl a rozhlížel se kolem. Všude byl sníh. Nádherný, nevinně čistý sníh. Jako slzy andělů. Při té myšlence se v duchu zatetelil radostí jako malé štěně.
„Musíme nahoru, je tam srub.“ ozvalo se někde za ním. Otočil se a spatřil Turaachiho, jak si k sobě připevňuje lano. Kývl na souhlas a také se nechal připoutat. A pak … na znamení, začali oba stoupat nahoru.
Byl to náročný výstup. Zrovna řádila vánice a vítr byl více než silný. Chvílemi to s nimi smýkalo na všechny strany, sněhové vločky jim bránily ve výhledu a štípaly je do tváří.
Cítil se unavený. Tak strašně moc unavený a zesláblý. Sotva držel oči otevřené.
„Nigelasi!“ ozvalo se někde v dálce.
„Sakra … nevdávej to, už tam skoro budem.“ viděl nad sebou nějaký stín, který se ho snažil zvednout. A pak už si na nic nevzpomínal.
*-*
Probudil se v obrovské posteli. Pokusil se posadit, ale těžká pokrývka mu to nedovolila.
„Nigelasi, zlatíčko moje … konečně jsi se probral.“ vydechl šťastně muž, sedící vedle postele. Po tvářích mu tekly slzy štěstí.
„Co … se … stalo?“ zasípal Nigelas a v duchu se zarazil nad tím, jak strašně chraptí. Usilovně se snažil vzpomenout si, co se vlastně stalo.
„Už je ti líp?“ zeptal se. Odpovědí mu byla bolestná grimasa.
„A nechceš … nechceš něco donést?“ začal se ho vyptávat.
„Ne-e.“ zachraptěl vyčerpaně. Než si to stačil uvědomit, opět usnul.
*-*
Probudil se a všude byla tma. Už se cítil silnější, a proto se vyhrabal z postele a vydal se na průzkum. Vrávoravě se došoural k oknu a nakoukl za závěsy. Oslnilo ho prudké světlo. Rukou si zaclonil oči a chvíli se rozkoukával a pak se podíval znovu.
Naskytl se mu výhled na široké prostranství … na zasněženou krajinu, která se jemně třpytila v poledním slunci. Byl tím pohledem naprosto uchvácen. Miloval sníh. Tu jeho krásnou nevinnost. Přál by si být stejně nevinný. Ale … to už nešlo. Po tvářích se mu začaly koulet obrovské slzy.
Najednou ho zezadu objaly silné ruce.
„Copak se děje?“ zeptal se ho tiše a přitom mu jemně setřel slzy.
„Proč se mi to všechno muselo stát?“ vzlykl a opřel se do něj.
„Co se stalo … je už za námi, nemůžeme žít pořád jen v minulosti.“
„Ale!“ zkusil něco namítnout.
„Pššš.“ položil mu prst na rty.
„Teď jsi se mnou … a ničeho se nemusíš bát. I když máš velký strach. Vidím ti to na očích.“ zašeptal konejšivě.
„Jenže … já nic nechápu.“ pronesl rozčarovaně. Měl v hlavě takový zmatek!
„Eh? A co nechápeš?“ vyhrkl překvapeně.
„Kde jsme? A co se mi stalo? A vůbec … jakto že máš ty schopnosti? Kdo vlastně jsi?“ začal na něj chrlit to, co mu právě běželo hlavou a na co chtěl znát odpověď.
Chvíli se na něj zamyšleně díval a pak mu rukou pokynul k posteli.
„Posaď se, prosím. Řeknu ti všechno. Abys mi mohl začít věřit a nic nás nemohlo rozdělit.“
Loutka 10.
Nigelas se poslušně posadil a čekal. Zkoumavě se na něj díval, sledoval, jak si k posteli přisouvá křeslo a sedá si naproti němu.
„Eh … čím začít?“ začal nejistě. Nigelas se na něj jen podíval a nic neříkal. Zajímalo ho, co všechno mu o sobě a o všem tady kolem chce říct.
„Tak třeba … odpověď na tvoji otázku co se ti stalo a kde jsme.“ Zhluboka se nadechl a pak se víc předklonil.
„Nevím, odkud pocházíš ani jak jsi se stal loutkou … nevím ani, jestli vůbec tušíš, kde se právě nacházíš. Ale asi nejdůležitější je, že jsme v dimenzi Turaa-sanchi.“
Nigelas nevěřícně vyvalil oči. Celou tu dobu žil v domnění, že je ve své rodné dimenzi! Jenže … jak nad tím přemýšlel, oni se vlastně někam přenesli.
„A tato dimenze, jako jedna z mála civilizovaných dimenzí – nepřišla o svoji magii. To vysvětluje také moje schopnosti. I když … nechci se chlubit, ale patřím mezi ojedinělé případy. Mnoho lidí už schopnosti ovládat magii nebo ji aspoň cítit, není. A právě proto jsi ztrácel vědomí při tom výstupu. Říká se totiž, že čím výš „neobdařený“ vystoupá a čím více se nadýchá onoho vzduchu, tím hůře na tom je. A bohužel je to pravda. V jakékoliv jiné dimenzi by to s tebou nic neudělalo, ten výstup – ale zde … omlouvám se, neuvědomil jsem si to. Až když jsi se mi tam zhroutil, mi to došlo. Došla mi ona osudová chyba, které jsem se dopustil a málem tak o tebe přišel. Ale! Naštěstí to do srubu bylo už jen pár desítek metrů, takže jsi nebyl tak vysoko na vzduchu moc dlouho, jinak …“ odmlčel se a sklopil oči „jinak bych tě ztratil.“ vydechl doslova zahanbeně. Bylo mu tak těžko při pomyšlení, že ho málem zabil.
„Nicméně – teď jsi tu se mnou, jsi v pořádku … a brzy zase načerpáš síly. Jo … a ještě na tu otázku kde jsme …“ znovu se odmlčel a podíval se kamsi nad jeho hlavu „jak už jsem řekl, jsme v dimenzi Turaa-sanchi, na nejvyšší hoře S-Sanchi-I ve srubu, který už po staletí patří mým předkům. Nikdo nás tady nemůže najít. Opravdu nikdo.“ podíval se na něj s nadějí, že už se nebude víc ptát. Chvíli se takhle propalovali pohledy, až nakonec Nigelas promluvil.
„Zbav mě mých vzpomínek, prosím.“ hlesl tiše a svěsil ramena. Chtěl zapomenout, na všechno co musel prožít. Chtěl začít znovu. Po boku toho okouzlujícího muže, který seděl před ním a usilovně přemýšlel nad jeho prosbou.
„To nemohu.“ vydechl nešťastně. Tolik mu chtěl pomoct, a získat si ho.
„Ale můžu tě přivést na jiné myšlenky … a nahradit špatné vzpomínky novými zážitky.“ začal s nadějí v hlase.
„Snad. Ale … jak?“ nechápal.
„Musíš se nějak zabavit, odreagovat … najít v sobě nové talenty, pak se zapomíná lépe.“
Nigelas ho propaloval pohledem. Byl zmatený. Cítil na sobě stopy minulosti, ale zároveň se od ní chtěl odpoutat a začít žít po svém. Chtěl začít žít v přítomnosti. A chtěl …
„Mám tě nechat … o samotě?“ zeptal se, aby prolomil to dusné ticho.
„Ne!“ vyhrkl Nigelas. Sám byl zaskočen svojí reakcí, a proto si rychle přitiskl na ústa obě ruce. Turaachi se opřel do křesla a čekal, co se bude dít.
„Proč?“ zeptal se ho po chvíli. Nigelas se zachvěl. Tak svůdný hlas!
„Protože … já … já …“ nevěděl jak dál. Chtěl toho tolik říct, ale nevěděl jak.
Narovnal se a počítal kroužky na záclonách. Ano – ne – ano – ne – ano – ne…ANO!
Najednou se nadzvedl z postele a opřel se o křeslo. Sklonil se nad Turaachim a … políbil ho. Jenom lehce. Stejně, jako se vás dotkne motýl svými křídly. Jenom letmý dotek a nic víc. Podíval se na něj. V jeho očích začala probleskovat touha a vášeň.
„Nigelasi.“ vydechl omámeně. Ten klučina ho tak rozpaloval! A to se ho jen dotkl! Váhavě natáhl ruku a pohladil ho po tváři. Chtěl ho. Tak strašně moc ho chtěl … byl tak blízko a přitom byl tak nedostupný. Jako nejkrásnější leknín uprostřed hlubokého jezera. Jako …
Ani nestihl rozvést myšlenku a Nigelas se mu přisál na rty. Vůbec nechápal, co se to s ním děje. Vždyť nesnášel přítomnost jiných lidí. Nesnášel jejich doteky. A teď … teď byl úplně vykolejený z přítomnosti muže, který ho zachránil ze spárů Loutkaře - Dirka. Při vzpomínce na něj se v něm něco pohnulo. Přepadla ho úzkost. A strach. Jeho krutá mladá tvář mu zatemnila mysl.
Doteky.
Někdo se ho dotýká.
NE! Zase ho čeká ponížení … bolest …
Začal sebou zuřivě zmítat a mlátit kolem sebe. Už nechtěl. Už ne …
*-*
Probral se, ležíc na zemi. Obkročmo na něm seděl nějaký mladý muž se zářivě zelenýma očima. Tvářil se mírně, ačkoliv měl natržený ret a pod okem se mu začínal rýsovat monokl. Jako by se právě s někým porval.
„Nigelasi.“ oslovil ho. Trhnul sebou. Jak ho zná?! Zaostřil na něj pohled. Byl … neodolatelný.
„Nigelasi … to jsem já, Turaachi.“ vysvětloval mu jemně.
„Kdo?“ nechápal.
„Turaachi.“ Teď už absolutně nic nechápal. Ještě před chvílí ho tady doslova sváděl, pak jako by se najednou zbláznil – začal kolem sebe mlátit a něco řvát … a teď … ani neví … kdo vlastně je! Vytřeštil oči a opatrně z něj slezl. Nechápal to. Nedokázal pochopit ten pocit zklamání, který se mu rozléval od srdce do celého těla.
Nigelas ležel na zemi a sledoval toho mladého muže.
Proč se tváří tak divně? A vůbec … kde … kde je?
Komentáře
Přehled komentářů
Vážně se mi tahle povídka moc líbí :) přečetla jsem jí na jeden nádech (tedy nádechu bylo víc, ale víš jak to myslim ne? :D ) Vážně se mi tato povídka moc líbí a už se teším na další díly :)
Skvělé :D
(Zuzka (zzuzzi.blog.cz), 27. 12. 2009 15:25)