Loutka 10.
1. 4. 2009
Nigelas se poslušně posadil a čekal. Zkoumavě se na něj díval, sledoval, jak si k posteli přisouvá křeslo a sedá si naproti němu.
„Eh … čím začít?“ začal nejistě. Nigelas se na něj jen podíval a nic neříkal. Zajímalo ho, co všechno mu o sobě a o všem tady kolem chce říct.
„Tak třeba … odpověď na tvoji otázku co se ti stalo a kde jsme.“ Zhluboka se nadechl a pak se víc předklonil.
„Nevím, odkud pocházíš ani jak jsi se stal loutkou … nevím ani, jestli vůbec tušíš, kde se právě nacházíš. Ale asi nejdůležitější je, že jsme v dimenzi Turaa-sanchi.“ Nigelas nevěřícně vyvalil oči. Celou tu dobu žil v domnění, že je ve své rodné dimenzi! Jenže … jak nad tím přemýšlel, oni se vlastně někam přenesli.
„A tato dimenze, jako jedna z mála civilizovaných dimenzí – nepřišla o svoji magii. To vysvětluje také moje schopnosti. I když … nechci se chlubit, ale patřím mezi ojedinělé případy. Mnoho lidí už schopnosti ovládat magii nebo ji aspoň cítit, není. A právě proto jsi ztrácel vědomí při tom výstupu. Říká se totiž, že čím výš „neobdařený“ vystoupá a čím více se nadýchá onoho vzduchu, tím hůře na tom je. A bohužel je to pravda. V jakékoliv jiné dimenzi by to s tebou nic neudělalo, ten výstup – ale zde … omlouvám se, neuvědomil jsem si to. Až když jsi se mi tam zhroutil, mi to došlo. Došla mi ona osudová chyba, které jsem se dopustil a málem tak o tebe přišel. Ale! Naštěstí to do srubu bylo už jen pár desítek metrů, takže jsi nebyl tak vysoko na vzduchu moc dlouho, jinak …“ odmlčel se a sklopil oči „jinak bych tě ztratil.“ vydechl doslova zahanbeně. Bylo mu tak těžko při pomyšlení, že ho málem zabil.
„Nicméně – teď jsi tu se mnou, jsi v pořádku … a brzy zase načerpáš síly. Jo … a ještě na tu otázku kde jsme …“ znovu se odmlčel a podíval se kamsi nad jeho hlavu „jak už jsem řekl, jsme v dimenzi Turaa-sanchi, na nejvyšší hoře S-Sanchi-I ve srubu, který už po staletí patří mým předkům. Nikdo nás tady nemůže najít. Opravdu nikdo.“ podíval se na něj s nadějí, že už se nebude víc ptát. Chvíli se takhle propalovali pohledy, až nakonec Nigelas promluvil.
„Zbav mě mých vzpomínek, prosím.“ hlesl tiše a svěsil ramena. Chtěl zapomenout, na všechno co musel prožít. Chtěl začít znovu. Po boku toho okouzlujícího muže, který seděl před ním a usilovně přemýšlel nad jeho prosbou.
„To nemohu.“ vydechl nešťastně. Tolik mu chtěl pomoct, a získat si ho.
„Ale můžu tě přivést na jiné myšlenky … a nahradit špatné vzpomínky novými zážitky.“ začal s nadějí v hlase.
„Snad. Ale … jak?“ nechápal.
„Musíš se nějak zabavit, odreagovat … najít v sobě nové talenty, pak se zapomíná lépe.“
Nigelas ho propaloval pohledem. Byl zmatený. Cítil na sobě stopy minulosti, ale zároveň se od ní chtěl odpoutat a začít žít po svém. Chtěl začít žít v přítomnosti. A chtěl …
„Mám tě nechat … o samotě?“ zeptal se, aby prolomil to dusné ticho.
„Ne!“ vyhrkl Nigelas. Sám byl zaskočen svojí reakcí, a proto si rychle přitiskl na ústa obě ruce. Turaachi se opřel do křesla a čekal, co se bude dít.
„Proč?“ zeptal se ho po chvíli. Nigelas se zachvěl. Tak svůdný hlas!
„Protože … já … já …“ nevěděl jak dál. Chtěl toho tolik říct, ale nevěděl jak.
Narovnal se a počítal kroužky na záclonách. Ano – ne – ano – ne – ano – ne…ANO!
Najednou se nadzvedl z postele a opřel se o křeslo. Sklonil se nad Turaachim a … políbil ho. Jenom lehce. Stejně, jako se vás dotkne motýl svými křídly. Jenom letmý dotek a nic víc. Podíval se na něj. V jeho očích začala probleskovat touha a vášeň.
„Nigelasi.“ vydechl omámeně. Ten klučina ho tak rozpaloval! A to se ho jen dotkl! Váhavě natáhl ruku a pohladil ho po tváři. Chtěl ho. Tak strašně moc ho chtěl … byl tak blízko a přitom byl tak nedostupný. Jako nejkrásnější leknín uprostřed hlubokého jezera. Jako …
Ani nestihl rozvést myšlenku a Nigelas se mu přisál na rty. Vůbec nechápal, co se to s ním děje. Vždyť nesnášel přítomnost jiných lidí. Nesnášel jejich doteky. A teď … teď byl úplně vykolejený z přítomnosti muže, který ho zachránil ze spárů Loutkaře - Dirka. Při vzpomínce na něj se v něm něco pohnulo. Přepadla ho úzkost. A strach. Jeho krutá mladá tvář mu zatemnila mysl.
Doteky.
Někdo se ho dotýká.
NE! Zase ho čeká ponížení … bolest …
Začal sebou zuřivě zmítat a mlátit kolem sebe. Už nechtěl. Už ne …
*-*
Probral se, ležíc na zemi. Obkročmo na něm seděl nějaký mladý muž se zářivě zelenýma očima. Tvářil se mírně, ačkoliv měl natržený ret a pod okem se mu začínal rýsovat monokl. Jako by se právě s někým porval.
„Nigelasi.“ oslovil ho. Trhnul sebou. Jak ho zná?! Zaostřil na něj pohled. Byl … neodolatelný.
„Nigelasi … to jsem já, Turaachi.“ vysvětloval mu jemně.
„Kdo?“ nechápal.
„Turaachi.“ Teď už absolutně nic nechápal. Ještě před chvílí ho tady doslova sváděl, pak jako by se najednou zbláznil – začal kolem sebe mlátit a něco řvát … a teď … ani neví … kdo vlastně je! Vytřeštil oči a opatrně z něj slezl. Nechápal to. Nedokázal pochopit ten pocit zklamání, který se mu rozléval od srdce do celého těla.
Nigelas ležel na zemi a sledoval toho mladého muže. Proč se tváří tak divně? A vůbec … kde … kde je?
Komentáře
Přehled komentářů
Takže stratil paměť? To se to začíná rozjíždět!!! krása, honem další !!!
alexeja-nikita.blog.cz
(alexeja-nikita, 5. 4. 2009 17:08)