Já a agent ... 2.
20. 10. 2009
Probudil mě – jako vždy – dost nepříjemný zvuk sirény ohlašující šestou hodinu ranní. Hned nato se mi na stole objevila snídaně. Automaticky jsem se vychystal za šest minut. Pořád jsem pracoval na tom, abych ten čas srazil na minimum.
V šest deset se otevřely dveře cely a v nich stál doopravdy agentík. Jeho tvář byla stejně nepřístupná a tajemná jako dřív. Vyšel jsem ven a počkal než nacvaká příslušný kód. Už dávno jsem zjistil, že se každý týden mění.
Už už jsem se chystal začít sestupovat po schodištích, ale jeho ruka mě zadržela. Zastavil jsem se a čekal, co hezkého mi zase poví.
„Já … chtěl bych se ti omluvit za ten včerejšek. Asi jsem se choval … jinak než bych se chovat měl.“ trochu sklonil hlavu a pustil moji ruku. Pak se na mě zpříma podíval a já se pod jeho pohledem zachvěl.
Ta jiskřivě modrá …
„To … to je v pohodě. Vždyť se nic nestalo.“
Škoda, že se nic nestalo …byla to promarněná šance … zůstat tam déle …
Kývl na srozuměnou a vydal se ke schodištím. Zhruba v polovině zdlouhavého sestupování (kvůli těm jeho berličkám) mi oznámil, že dnes budu dělat poskoka mezi dokončovací výrobou a montáží.
*-*
Několik hodin jsem běhal sem a tam a vyřizoval naprosto primitivní pokyny, které mohly být klidně sděleny telefonicky.
*-*
Nesl jsem už třetí, dle mého názoru naprosto zbytečnou krabici a neuvěřitelně kluzký šanon. Neustále mi padal. Hajzlík malej …
Když už jsem se pro něj asi posté shýbal, jelikož mi spadl, zaslechl jsem z vedlejší chodby nějaký rozruch. Tiše jako myška jsem se připlížil k rohu a nakoukl, co se to tam zase děje. A v tom okamžiku by se ve mně krve nedořezal.
Nějakej pacholek se sápal po mým agentíkovi!!!! A tomu se to zřejmě moc nezamlouvalo.
Přemýšlej, přemýšlej jak tomu zabránit … dělej …
S naprostou jistotou jsem tedy změnil směr chůze a zamířil k dvojici v uniformách. Pro bližší informaci – byl to agent a nějaký strážný v bělostné uniformě.
„Dobrý den.“ zahlaholil jsem strážnému do ucha, když jsem ho míjel.
„Thomasi …“ špitl agentík doslova vyděšeně.
On vyslovil moje jméno!
„Ee … pane…“ otočil jsem se na něj „potřeboval bych s vámi mluvit o dalším postupu ohledně … ohledně tohohle.“ ukázal jsem na šanon.
„Samozřejmě.“ vydechl úlevně a chystal se odlepit od stěny.
„Když dovolíte…“ pokusil se odstrčit strážného.
„NE … to tedy nedovolím. Poskoku, zmiz. Okamžitě. My tu máme něco nedořešeného.“ zvrhle se mu blýsklo v očích.
Sklopil jsem na okamžik hlavu a udělal krok vpřed. Mezitím se po něm začal strážnej opět sápat.
Krabici jsem hodil na zem a prudce se otočil. Řinčivého zvuku z útrob ubohé krabice jsem si nějak nevšiml. Během sekundy jsem pravačkou sklátil strážnýho k zemi.
„Co si to dovoluješ … To tě přijde draho, ty hajzle.“ sípal z podlahy.
„Pane … půjdeme?“ zeptal jsem se agentíka zatímco jsem nohou přišlápl strážnýho k zemi.
„Ehh … jo, jdeme.“ vyhrkl a popadl berličky. Trochu jsem přitlačil na strážcovu hruď a ušpinil mu jeho uniformu. Pak jsem se bez jakéhokoliv dalšího slova na jeho adresu otočil, vzal krabici … nečekaně i šanon a s agentíkem po boku jsem pokračoval dál chodbou.
Jakmile jsme zahnuli za roh, rozklepal se jak ratlík.
„J-j-já … d-díky … m-musím … do k-kajuty.“ koktal přiškrceně.
„Eh … mám jít s tebou?“ nadhodil jsem. Podíval se na mě vytřeštěnýma očima.
„Musíš. Je to rozkaz.“
„OK … ty jsi tu šéf.“
Cesta k jeho kajutě byla naprosto klidná (až na ten šílenej šanon, co mi neustále padal). Třesoucí se rukou vyťukal kód a vpadl dovnitř. Odhodil berličky a složil se na gauč.
„Tak … tak já zase jdu.“ pokrčil jsem rameny a měl se k odchodu.
„Ne!“ vyhrkl a já se v půlce kroku zastavil.
Historie se opakuje?
Zvědavě jsem se na něj otočil a čekal, co z něj vypadne tentokrát.
„Ehm … mohl bys …“ opět se zadrhával „mohl bys mi sehnat něco … sladkýho? … Na uklidnění…“ dodal na vysvětlenou.
Překvapeně jsem se na něj podíval.
„Kde?!“ nedokázal jsem si představit, že budu poletovat po fabrice plný železa a shánět sladkosti …
„V jídelně. Řekni že tě posílám já. Agent z Norska. Oni už budou vědět.“
Páni! NORSKO!!!
Ačkoliv jsem pořád nevěřil tomu, že něco seženu, váhavě jsem přikývl na souhlas.
„Ale bude to trvat trochu dýl, musím odnýst tohle… A Katszi mě asi zabije, kde se flákám.“
„Vymluv se na mě. Že tě dnes odvolávám pro soukromé účely.“
„Hm … ok … jdu.“ a než mě stačil opět zadržet tím svým krásným NE, vytratil jsem se.
*-*
Během cesty na montáž mi ten * beep * šanon spadl tolikrát, že mě nejednou napadlo jít předkloněnej abych se furt nemusel shýbat. Nebo jsem ho mohl na montáž dokopat a ze země ho zvednou až tam.
Při střetu s Katszim jsem si vyslechl desetiminutové kázání než mě vůbec pustil ke slovu. Když jsem mu konečně mohl říct, co jsem chtěl, zkrotl jak beránek. Dalších deset minut se mi omlouval a prosil mě, ať agentovi neříkám o jeho prvotním výlevu. Opět jsem nechápal proč tak blázní …
Nakonec se mi nějakým záhadným způsobem podařilo ho ze sebe setřást a dostat se k jídelně. Velké cedule s výdejní dobou jsem si nevšímal a prostě jsem vešel.
V rohu jídelny hrála skupinka postarších, nepříliš vnadných kuchařek karty proti stejně ohyzdné skupině uklízeček. V duchu jsem se nad tím výjevem ušklíbl.
Jakmile mě zmerčily, spustily povyk jak opice v zoo při krmení. Pokusil jsem se je překřičet.
„Agent z Norska by chtěl něco sladkého, dámy!“ Jejich křik najednou ustal. Místo odhánění mojí maličkosti se kolem mě naopak slétly jak slepice na zrní a začaly vyzvídat. Jak se má, co dělá, jestli ho nožička bolí … Zřejmě byl mezi nimi oblíben.
Násilím mě posadily mezi sebe, nalily mi kafe a neustále vyzvídaly. Když však zjistily, že jim v podstatě nemám co říct, ztratily o mě zájem. Jedna z nich se mezitím vytratila do útrob kuchyně a vzápětí se vrátila s papírovou krabičkou a s mísou, překrytou utěrkou.
„Hezky mu to dej a nikomu to neukazuj. Chtěly jsme mu to dát až zítra … ale kdo ví, kdy sem zase přijde. A popřej mu všechno nejlepší.“ naculovala se baculatá kuchařka.
„O-on něco slaví?“ hrklo ve mně.
„Jistě. Zítra má narozeniny. Ale … nikdo neví kolikáté. Tajnůstkář …“ uchichtla se jak puberťačka.
„Ale … teď už běž … a opatrně s tím!“ vystrčily mě ze dveří. Pak zarachotil v zámku klíč a bylo ticho.
Šokovaně jsem zatřásl hlavou. Jednak mě vyděsily svým chováním ty babizny a druhak … ty jeho narozeniny.
*-*
Před dveřmi jeho kajuty jsem se zarazil.
Je zavřeno … a zvonek tu taky není ušklíbl jsem se ironicky.
Zkusil jsem zabušit ale nečekal jsem, že by to slyšel. Když se však dveře otevřely, dost mě to zaskočilo.
Opíral se o stěnu, v jedné ruce berli, v druhé sklenku.
„T-tohle ti posílají kuchařky a přejou všechno nejlepší.“ položil jsem krabici na malý stolek vedle dveří.
Od kdy vlastně pije?
„Oh, to je od nich, škyt, milé.“ pokusil se narovnat, ale ztratil rovnováhu. Zhroutil se mi do náruče. Berlička mu vyklouzla z ruky a třískla sebou o podlahu.
Srdce mi udělalo o dva tepy navíc. Objal jsem ho pod záminkou, že ho postavím na nohy a odvedu ke gauči.
Je tak blízko … teplo jeho těla … tlukot jeho srdce … A navíc je úplně namol…Toho by se dalo využít …
Opatrně jsem ho položil na gauč a sebral mu sklenku. Ani se tomu nebránil. Možná že ještě nebyl tak úplně mimo.
„Proč…?“ zeptal se po chvíli, kdy jsem u něj klečel a odhrnoval mu vlasy z čela.
„Proč co?“ nechápal jsem jeho otázku.
„Proč … proč to udělal?“ vzlykl jako malé dítě. Během chvilky s ním otřásaly vzlyky a já byl v koncích. Na tohle jsem připravenej vážně nebyl.
„Já … nevím. Třeba … třeba ho přitahuješ.“ pokusil jsem se mu odpovědět. Jeho vzlykot najednou ustal.
„Pche! Já?! Přitahovat ho?! To určitě.“ vyhrkl téměř hystericky. Pak se na mě podíval a chvíli si mě prohlížel.
„Jakto že ho nepřitahuješ třeba ty?“
„Měl bych?“ opáčil jsem drze dřív, než jsem si to stačil promyslet.
„Ee … nevím. V tomhle se nevyznám.“ pokrčil rameny a odvrátil pohled.
Chvíli jsme mlčeli, to ticho mě ubíjelo. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou.
Pohledem jsem sklouzl k hodinkám.
„Za chvíli bude čas …“ začal jsem. Už se zas blížil večer …
„Já vím. Jenže se asi nezvednu. A jestli mě někdo uvidí …“
„Tak mi řekni kód a já to zvládnu sám.“ pokusil jsem se nalézt řešení.
„To není tak jednoduché. Je to i na otisk prstů.“ přehodil si ruku přes oči.
„Já jsem takovej idiot!“ vyhrkl najednou.
„Nejsi… Jsi agent.“
Co se to s ním kruci děje?!?
Chytl jsem jeho ruku a sevřel ji v dlani.
„Musíš se uklidnit …“ šeptal jsem. Kdysi u nás byla sestřenka s miminem, který furt nervilo. Jediný co pomáhalo bylo šeptání. Tak jsem to taky zkusil.
„Zůstanu tady a nikam nemusíme chodit. Pak se to nějak zakamufluje…ale … teď už spi. Potřebuješ to jako sůl.“ šeptal jsem. Měl jsem pocit, že ještě pět minut a ochraptím.
Kupodivu mě poslechl a zavřel oči. Hladil jsem jeho ručku, hrál si s jeho prsty, a během chvilky spal jak nemluvně.
Vypadal … tak úžasně … nevinně.
Kdyby tak věděl, co bych s ním chtěl dělat …
Pozoroval jsem tu dokonalou tvář, dílo andělů …
Jak jen může být takovej ťulpas tak … krásnej?
Po hodině mě začaly bolet kolena. Velice nerad jsem pustil jeho ruku a sedl si do tureckýho sedu před gauč.
To pokušení …
Spinká …
A je namol …
Sotva by to cítil …
Možná se už žádná podobná šance nenaskytne …
Moje skrytý, vášnivý já bylo neodbytný … a přesto … přesto přese všechno jsem se ovládal.
Bylo to mučení. Moje tělo doslova šílelo po tom, se ho dotknout, ale moje mysl mi v tom bránila.
Po dalších dvou hodinách se mi začaly klížit oči. Rozespale jsem se porozhlédl po pokoji, ale v podstatě jsem nenašel jediný místečko, kde bych se mohl vyspat a při probuzení hned spatřit … jeho. Tak jsem zůstal na místě a nechal moji hlavu, aby mi doslova spadla do klína.
*-*
Lehký dotek na tváři …
Překvapeně jsem otevřel oči a okamžitě jsem se začal topit v jiskřivě modré.
„Aa … už jsi vzhůru. Nevěděl jsem, jak tě vzbudit.“ pokrčil rozpačitě rameny.
Žádná kocovina? Fíha …
„Už … už je ti líp?“ zeptal jsem se místo odpovědi.
„Jo. Eh, dík žes tu zůstal. Vlastně …“ nakrčil čelo „…proč…“
„Ále, to nic. Neřeš. Asi … asi bych měl jít na směnu.“ pokusil jsem se zvednout z podlahy. Bohužel … milé nožky mě zklamaly. Zřejmě na mě byly naštvaný za celou noc v tureckým sedu. Potvory jedny.
„Jo, jinak … všechno nejlepší k narozeninám, agente.“ usmál jsem se na něj. Jenom vytřeštil oči. S námahou jsem rozmotal nohy a natáhl je. Ozvalo se nádherný sborový křupnutí kolen a kotníků.
„Nechceš pomoct?“ zeptal se mě a natáhl ke mně ruku. Poznámku o narozeninách přešel bez odezvy.
„No, nevím nevím jestli se ti podaří mě zvednout.“ Na mysli mi vytanula představa, že se mi pokusí pomoci, nezvládne moji váhu a spadne na mě … Pak jsem ale jeho nabídky využil. Překvapilo mě s jakou silou mě dokázal zvednout. A to má ještě nohu v sádře!
„Ehh … dík.“ vyjeveně jsem se na něj podíval. Jen pokrčil rameny a pajdal si ke dveřím pro berličku. Druhá se mu válela někde za gaučem. Donutil jsem svý dřevěný nohy aby se vydaly tím směrem a berličku jsem mu podal.
„Můžem?“ zeptal jsem se ho, když už zase stál a nepajdal.
„Jo, ještě musím na vedení pro instrukce. Půjdeš se mnou.“
„Fajnec, proč ne.“
Možná že mu vážně budu dělat bodyguarda…
*-*
Od tý doby jsem byl pořád s ním. Neustále mě tahal s sebou. Z poskoka jsem se stal věrným páníčkovým pejsánkem. Ale nevadilo mi to. Právě naopak. Byl jsem štěstím bez sebe. Aspoň jsem ho mohl pořád sledovat. Občas mě přistihl, jak na něj zamyšleně zírám, ale řešil to jen lusknutím před mým obličejem a pobaveným úsměvem.
*-*
Po roce jsem měl pocit, že se asi zblázním. Čím častěji jsem s ním byl, tím vzdálenější mi připadal. Neustále jsem ho měl u sebe a přitom jsem se ho nemohl dotknout. Kolikrát jsem strávil noc u něj v kajutě, on totálně na mol a já se choval jako největší slušňák. Bál jsem se ho dotknout, vždy mi vytanula vzpomínka na ten jeho vyděšenej obličej, když se po něm tenkrát sápal ten bílej maňas.
Ta touha začínala hraničit s fyzickou bolestí. Už jsem nevěděl jak dál.
Korunou toho všeho bylo, že jsem se při jednom jeho opileckým záchvatu vyprávění dozvěděl, jak tehdy v Egyptě přišel k tý sádře na noze.
Nějakej týpek si ho vyhlídl a … „zmocnil se ho“. Bohužel pro agentíka. Ten z toho má noční můry. Když se mu pak snažil utéct, zakopl a svalil se ze schodů.
Tím se mi to ještě ztížilo. Přestával jsem vidět naději, že ho někdy políbím. Co já bych za to dal! Za jeden jedinej polibek!!
*-*
„Honem, musíme si pospíšit!“ křikl na mě agent aniž by se otočil. Jak dvě střely jsme běželi na montáž, kde se stala velká havárie. Údajný „slabý výbuch“ lehce otřásl celou budovou. V hlavě mi lítala představa obrovskýho kráteru s Katszim uprostřed. Vlastně, ani nevím, proč tam musíme taky. Teď tam bude fůra hasičů a dalších maňasů, tak se tam budem akorát motat.
Naprosto splavený jsme se konečně dostali k hlavní hale montáže. Ocelový vrata byly solidně vyboulený a zkřížený tak, že se jimi dalo projít jen bokem. Parta specializovaných chlápků se je snažila rozklínit.
Prošili jsme dovnitř a moje původní představa byla v podstatě velmi přesná. Až na Katsziho uprostřed. Ten stál u vrat s vytřeštěným výrazem a klepal se jak ratlík.
Agent mu položil ruku na rameno a odvedl ho z toho chaosu. V nitru jsem doslova pukal žárlivostí. Proč sakra nemohl tu ruku dát na moje rameno?!?
Odvedli jsme ho do jakési zasedačky, kde se postupně scházeli další a další vedoucí montáže. Jakmile tam byli všichni, my – jakožto doprovod jsme se vzdálili.
Po pěti minutách bloumání po budově jsem promluvil.
„Co to mělo znamenat?“ Agentík se zastavil a opřel se o stěnu.
Tak lákavé … tak vyzývavé … Stačilo by se k němu rychle vrhnout … Chytnout ty jeho ručičky … A … LÍBAT HO!
Nasucho jsem polkl.
„To kdysi někdo vymyslel. Tam nahoře.“ kývl hlavou ke stropu. Zřejmě myslel vedení.
„V případě nějaký havárie na sebe mají dávat určití lidé pozor. Každý má někoho na starost. Vlastně tu jsou vytvořeny imaginární páry, které na sebe navzájem dávají pozor, hlídají se … Chápeš?“ Zmateně jsem kývl na souhlas. Bylo mi to jasné jako rychlý výklad čínské gramatiky.
„Fajn, co teď?“ zeptal jsem se ho po chvíli, kdy jsem se opřel vedle něj. Tak strašně mě lákal a nevěděl o tom.
„Nevím. Z vedení zatím nic.“ podíval se na svůj „blikající“ náramek.
„Můžeme si jít sednout do jídelny. Určitě nás tam nechají.“ Jako na povel jsme se oba odlepili od stěny a zamířili k jídelně. Kuchařky opět hráli cosi proti uklizečkám, dokonce jich bylo víc než při mé minulé návštěvě. Hlavou mi bleskl plakát na návštěvu obludaria, co jsem kdysi někde viděl. Jakmile babizny spatřily mého agentíka, vrhly se k němu jak slepice na zrní. Ani jsem si to nestihl uvědomit, ale schoval se za mě a s úsměvem je odháněl. Sedli jsme si k jednomu stolku a doslova si poručili kafe. Než jsem stihl mrknout, byly pryč.
„Proč … proč tě tak zbožňujou?“ nešlo mi do hlavy.
„E-eh … ani nevím. Možná je to tím, že jsem tu vyrostl.“ pokrčil rameny. Poklesla mi čelist.
„Můžeš mi to nějak … eh .. vysvětlit? Tohle jsem asi nepochopil.“ dostal jsem ze sebe překvapeně.
„No …“ začal se zadrhávat.
„Jeden chlap z velení mě kdysi našel v Norsku. Od malička jsem tedy vyrůstal tady a snažili se ze mě vychovat pořádnýho vojáka. Jenže … na to jsem nikdy nebyl stavěnej. Ale stejně se jim to povedlo. Přes úřady se jim nějak povedlo vymyslet mi novou totožnost a tak … Občas je to dost skličující, ráno se probudit a uvědomit si, že nikam nepatřím.“ poklesla mu ramena.
„Promiň, to jsem nechtěl.“ Najednou se kolem nás zase objevilo hejno štěbetajících babizen a na nějaký smutek nebyla vhodná chvíle. Podařilo se nám je setřást až po půl hodině, ale i to stačilo k tomu, abych měl pocit, že se mi rozskočí hlava.
Z vedení stále nepřicházely žádné instrukce, proto jsme šli k agentovi do kajuty. Opět nešetřil na alkoholu. Tvrdil, že dnes už po nás nic chtít nebudou, tak si můžeme dát padla. Lehce jsme popíjeli, bavili se o ničem … Opět jsem měl nutkání se k němu přisunout blíž, obejmout ho a nedovolit mu se bránit.
*-*
Uběhl další půlrok, během kterého byl zase pryč. Poslali ho do Turecka kvůli nějakýmu chlapovi. Když se vrátil … nečekaně byl zase v sádře. Opět si mě určil jako svýho strážce a ošetřovatele. Uvolnili mě ze všech mých povinností a veškerý čas jsem trávil s ním. Chudáček se v podstatě nemohl ani hýbat. … No … mohl, ale já mu to moc nedovoloval. Nejdřív se bránil, ale pak si to snad i začal užívat. A já taky. Bavilo mě starat se o něj. Bylo mi vlastně dovoleno se ho dotýkat, užívat si naplno jeho blízkost. A on se na mě vždycky jen tak záhadně podíval a pak odvrátil pohled.
Za tu dobu co byl v sádře jsme se dost sblížili …
A toho by se dalo využít …
*-*
Už to nevydržím … to nesnesu … to nedokážu přežít … letělo mi hlavou, zatímco jsem se silou vůle opět snažil posunout stolem. Jak malá holka jsem ležel schoulenej na posteli a po tvářích mi stékaly slzy.
Bůh ví proč. Možná to bylo z nevyslyšené lásky … možná … Ne. To byl jedinej důvod.
Nedokážu to … Už to nezvládnu dál skrývat …
Asi se mi rozskočí hlava …
Netuším jak, ale podařilo se mi usnout. Z nádherného snu, kdy jsem se s agentíkem objevil na tajuplném místě … a byli jsme odkázáni jen sami na sebe … mě nečekaně probudil „budíček“.
Jako každé ráno jsem přepl na autopilota a během deseti minut jsem byl nachystanej u dveří. Přesně v šest deset se dveře otevřely … a já mohl zase spatřit svého agentíka.
Dneska … buď dneska nebo nikdy …
„Brý-tro.“ broukl jsem a vylezl z cely. Udiveně se na mě podíval.
„Hlavu vzhůru, dneska tu je inspekce, takže musíme rozdávat úsměvy.“ poklesla mi čelist. Na tohle jsem zapomněl.
Tak asi nikdy …
„A-a … co je v plánu?“ Otočil se na mě a pak pokračoval v sestupu po schodech.
„V podstatě nic zvláštního. Jenom si na vedení dojdu pro trapnou jmenovku a budem courat po chodbách … A stejně jako vždy předstírat, že jsme strašně zaneprázdněný.“ vrhl po mě další rozzářený úsměv a málem zakopl.
Jmenovku … jmenovku … jmenovku …možná že i se jménem … Konečně …
Na vedení jsme kupodivu oba dostali jmenovky, problém byl akorát ten, že viditelná byla pouze funkce, jméno bylo naprosto miniaturní.
Pokud se na tu jmenovku nepodívám z blízkosti pěti centimetrů, nikdy nezjistím jeho jméno!
Toulali jsme se po chodbách, zdravili maníky ve směšných oblecích a nedělali jsme absolutně nic.
Zase čistírna … pokolikáté už tu jdeme? blesklo mi hlavou a při pohledu na cedulku – tři týdny mimo provoz – se mi v hlavě zrodil ďábelský plán.
Udělej to …
„Co myslíš, je zamčeno?“ zeptal jsem se ho zvědavě, jak pětileté dítě. Otočil se a pak pokrčil rameny.
„Nevím, proč? Chceš se konečně podívat dovnitř?“ po tváři mu přeběhl pobavený úsměv. Už dlouho věděl, že mě tahle místnost fascinuje, ale jakožto poskok jsem nikdy neměl možnost ani právo se tam podívat.
Jen jsem přikývl na souhlas. K mému velkému překvapení několika kroky překonal tu malou vzdálenost a vzal za kliku prosklených dveří.
„Otevřeno.“ Rozzářily se mi oči.
„Tak pojď.“ vyzval mě a rukou mi pokynul dovnitř.
S téměř posvátnou úctou jsem vešel a agentík mě následoval. Fascinovaně jsem se rozhlížel kolem a snažil se nevnímat tu šílenou směsici oleje a nějakého saponátu.
„To je … obrovský …“ zašeptal jsem a překvapila mě ta ozvěna.
„Jo. Dřív se to mimo čistění robotů používalo i jako společný sprchy … Teda dřív, než to celý prosklili.“ Ta informace brutálně zaútočila na moji hlavu.
Společný sprchy … wow!
„Tak co … stačila prohlídka?“ začal se nervózně ohlížet k východu. Asi nebylo dovoleno se tu zdržovat.
„Ještě ne.“ vyhrkl jsem a bez jediného varování jsem ho popadl za ruku a odtáhl do jedné „spršky“. Oči měl vytřeštěné a srdce mu splašeně bušilo. Chytl jsem jeho ruce a dal mu je nad hlavu. Přiblížil jsem se k jeho obličeji a on se na mě jen dál vyděšeně díval.
„Co … co to děláš?!“ do jeho hlasu se začal vkrádat strach. Možná ty vzpomínky na Egypt.
„Já …“ sklopil jsem pohled k jeho hrudi … k té zatracené jmenovce …
Komentáře
Přehled komentářů
Prosím, napiš rychle pokráčko! Mě se ta povídka začíná moc líbit a byla by škoda ji nedopsat,"fňuk". Díky předem.;-)
*výbuch smíchu MUHAHAHA*
(sisi/ctenar, 24. 10. 2009 0:40)No já as ihebnu ten konec je komicej ! :D ted ho agentik zmlátí ne! ?D ?D : a on :D :muahahah to je hustý další díl tyhle dva miluju! :D
prosím pokráčko...
(Bella, 11. 12. 2009 13:35)