Jdi na obsah Jdi na menu
 


Já a agent 3.

22. 3. 2010

„Maxi …“ vydechl jsem.

 

Tak nádherný jméno …

 

„Já … už to prostě nedokážu dál tajit … Maxi … Já tě … miluji.“ vykoktal jsem ze sebe a čekal na jeho reakci.

 

„Co?!?“ vytřeštil oči ještě víc.

 

„Miluji tě … od tý doby, co jsi se poprvé objevil u nás. Proč si asi myslíš, že se tehdá tolik vězňů ocitlo na marodce a já jsem byl vybranej? Proč asi?“

 

V rámci možností pokrčil rameny.

 

„Chtěl jsem … být pořád s tebou.“

 

„Vždyť jsi…“ namítl.

 

„Jo, jasně … Jenže … dokážeš si představit, jaký to je pro mě mučení? Být ti pořád nablízku a nemoci se tě dotknout? Cítit teplo tvýho těla, když zakopáváš a já tě chytám … Je to … je to tak … strašný pokušení … a přesto se pořád ovládám…“

 

„Až do teď.“ podotkl a kukadla se mu vrátila do normálu.

 

„Prosím … Můžu?“ zeptal jsem se ho a srdce mi na chvíli vynechalo.

 

Co řekne?

 

„A co? Co jestli můžeš?“ zeptal se mě nechápavě.

 

„Políbit tě.“ odpověděl jsem prostě a dál jsem byl napnutý jako struna. Znovu vytřeštil oči.

 

„Jen … jen jeden polibek a nechám tě. Slibuji.“

 

„Proč bych měl svolit?“

 

„Protože jinak to udělám proti tvé vůli.“

 

Oh, jak prostá a jednoduchá odpověď…

 

Připadalo mi, jakoby se čas zastavil a sledoval dění jako náhodný kolemjdoucí.

 

Zdálo se, že horlivě přemýšlí … ano … ne … Těžká to volba.

 

Po nekonečně dlouhé době se konečně začalo něco dít. Nejdřív se mi podíval do očí a pak váhavě kývnul na souhlas. Měl jsem pocit, že se asi zblázním štěstím, klepne mě a toho dlouho očekávaného polibku se nedožiju.

 

„Ale … jen, jen … malinko. Hm?“ byl na rozpacích … a tak strašně mu to slušelo …

 

„Jasně.“ sklonil jsem se k jeho rtům a lehce se jich dotkl svými.

 

Ochutnával jsem jeho rtíky jako nejcennější poklad a on se nechával líbat. V ten okamžik mi bylo v podstatě jedno, že je jak hadrová panenka.

 

Konečně …

 

Konečně jsem mohl cítit horko jeho těla, chuť jeho rtů …

 

Tak dlouho jsem čekal …

 

A pak … aniž bych to čekal … a snad i on sám byl překvapen … mi začal odpovídat. Víc jsem se k němu přitiskl a prohloubil polibek. Vznášel jsem se v sedmém nebi. Bylo mi naprosto ukradený, že nás může někdo nachytat. Chtěl jsem si tenhle okamžik vychutnat co nejvíc to jde.

 

Původně zamýšlený, něžný polibek, se rozpoutal ve vášnivou hru našich jazyků.

 

Kdo by to byl řekl, že je to takový divoch! Aby pak nesváděl on tebe, hochu…

 

Pustil jsem jeho ruce abych se ho mohl dotýkat a aby se kdyžtak mohl bránit … (ačkoliv jsem o tom dost pochyboval)

 

Tak moc jsem po tomhle toužil …

 

Ty probděné noci s jeho tváří před očima …

 

Hotová pekelná muka …

 

Pohladil jsem ho po tváři, po té heboučké tvářičce … prsty jsem mu přejel po krčku a sjel jsem na záda. Už dávno nebyl přimáčknutý na kachlíkovou stěnu, ale na mě. Prsty jsem napodobil linii jeho páteře a nakonec jsem ho chytl za jeho pěkný zadeček. Zaslechl jsem, jak se prudce nadechl, když jsem ho k sobě víc přitiskl.

 

Cítil jsem, že ty moje hrátky ho rozhodně nenechávají v klidu. V duchu jsem se nad tímto poznatkem pousmál. Vážně jsem netušil, že se nechá … takhle … svést.

 

Bál jsem se, že se mi vytrhne, že svým unáhleným výpadem zbořím naše … přátelství. Ale skutečnost byla jiná. Nechával se hladit, jeho tělo reagovalo víc než pozitivně a srdce mu bušilo jako splašené.

 

Najednou se odtrhl a v očích se mu zračil zmatek. Jeho tělo volalo po dalších dotecích, rty měl naběhlé od líbání ale dušička mu dělala v hlavě pěknej binec.

 

Asi mu došlo, co se právě stalo … Co právě udělal …

 

„Já … Já …“ začal koktat. Pohledem těkal mezi mnou a dveřmi.

 

Bohužel pro mě, asi zvítězily dveře, protože se k nim rozeběhl a než jsem si stihl uvědomit, co se děje, byl pryč.

 

„Do prdele!!!“ zaklel jsem a svezl se podél stěny na zem. Objal jsem si kolena a … netuším proč, ale bulel jsem jak malá školačka. Nadával jsem si do všech možných i nemožných idiotů apod. ale ať jsem na sebe v duchu řval sebevíc, příval horkých slz jsem zastavit nedokázal.

 

*-*

 

Zase ta strašná siréna … Proč musím vstávat?

 

Abys ho viděl …

 

Během půl vteřiny jsem byl na nohou, naházel jsem do sebe jídlo a pak už jsem jen netrpělivě přešlapoval přede dveřmi. A čas se jak na potvoru nehorázně vlekl …

 

Šest deset …

 

Dveře se otevřely a na druhé straně stál Smith.

 

* beeeeep *

 

„Brý tro…“ zabručel jsem naštvaně.

 

„Pozdrav pořádně, chlape. Tady nejsi aby ses ulejval nebo si z někoho dělal šašky!“ vystartoval po mě okamžitě.

 

Staré známé divadýlko …

 

„Dobré ráno, pane!“ vyprskl jsem na něj a silou vůle jsem se dokopal k tomu, abych vylezl z cely. Nechtělo se mi mít toho hlídacího čokla celej den za zadkem.

 

„Dnes jdeš opět na montáž. Budu tě hlídat, nezapomeň.“

 

Jak bych mohl zapomenout …

 

Celej den jsem byl jak přejetej parním válcem. Katsziho a Smithovi rozkazy jsem plnil na autopilota. Myšlenkama jsem byl stále u agentíka … u Maxe …

 

To jméno … Max …Už jen z toho mi běhal mráz po zádech … Nebo … ech … vzrušení?

 

Až u oběda jsem sebral dost odvahy, abych se nabručenýho Smithe zeptal, co se vlastně stalo.

 

„Pane?“ odpovědí mi bylo obyčejné hm, při kterém mě celého poprskal.

 

Jak on tohle dělá …

 

„Proč pro mě dnes nepřišel agent?“ zeptal jsem se a ubrouskem si otíral obličej. Jeden mi bohužel nestačil. Natáhl jsem se tedy pro druhý.

 

„Osobní důvody. Snad poprvý za celou tu dobu si vzal týdenní dovolenou. Poněkud neplánovanou, ale to přece nevadí, ne?“

 

Zavrtěl jsem hlavou a dál jsem se nimral v jídle.

 

To jsem ho tak rozhodil, že si musel vzít dovolenou? …

 

*-*

 

Uběhly dva týdny a agentík nikde. Začínal jsem být pěkně na prášky. Nejen z toho, že mě furt pronásledoval Smith a snad se mě snažil sbalit, ale taky z toho, že se mi … stýskalo. Bejt psem, tak vyju na měsíc noc co noc.

 

Pořád jsem cítil horko jeho těla … splašený tlukot srdce … chuť jeho rtíků …

 

Třeba jsem ho tím fakt zaskočil … vyděsil … a už ho v životě neuvidím …<utírá neviditelnou slzičku zármutku>

 

*-*

 

Po dalším týdnu jsem opět u oběda nahodil řeč na agentíka.

 

„No co … tak si hoch prodloužil dovolenou, no a co? To je snad jeho věc, nee?“ poprskal mě rozčileně. Automaticky jsem sáhl po ubrousku.

 

„A kdy ji ukončí?“ začínal jsem být zoufalej.

 

Aspoň ho vidět …

 

„Nevím. Někdo z vedení tvrdí, že až za týden, někdo že za dýl … Ale podle mě si tu dovolenku zaslouží. Chudák je tady zavřenej od rána do noci, furt se stejnýma lidma. Ani se mu nedivím, že si chce trochu protáhnout křídla.“

 

*-*

 

Zase – ta – odporná – siréna ! ! !

 

Místo toho, abych okamžitě vyskočil a začal se chystat, zůstal jsem ležet, ruku přehozenou přes oči. Brnělo mi celé tělo. Buď se něco stane nebo jsem si hold přeležel záda, pokud je to možné.

 

Nic se mi nechtělo. Nechtělo se mi nic dělat, nechtělo se mi zas celej den někde pobíhat, nechtělo se mi poslouchat Smithovi otravný kecy, ten jeho strašnej humor, kterýmu rozuměl jen on sám.

 

Chtěl jsem jediné … Zemřít. Od té doby co agentík odjel jsem ztratil jiskru. Všechno se stalo tak strašně všedním, nudným a šedivým …

 

Ležel jsem a utápěl se v beznaději.

 

Jakoby z dálky jsem zaslechl, jak tácek se snídaní zaplul do stěny a jak se otevřely dveře cely. Už už jsem si chystal, co pěkného Smithovi řeknu …

 

„Ty dneska nikam nejdeš?“ zaslechl jsem pobavený hlas. Agent?

 

To … to přece není možné!

 

Rychlostí blesku jsem se na posteli přetočil abych viděl na dveře. Bohužel jsem to nějak neodhadl, takže jsem skončil na zemi.

 

Ale viděl jsem dobře. Ve dveřích stál doopravdy ON. A dokonce bez berliček, bez obvazů …

 

Můj agentík …

 

„Co blázníš?“ vyhrkl než se začal smát. Sesbíral jsem se ze země a rádoby klidným krokem jsem k němu došel. Najednou jsem nevěděl co říct. Jen jsem se mu díval do očí a čekal, kdy ho přejde záchvat smíchu.

 

Topil jsem se v té jiskřivě modré. Tak strašně mě to lákalo ho popadnout, vtáhnout dovnitř, hodit na postel … líbat ho a dotýkat se ho … Sundat – vlastně strhat - z něj kousek po kousku tu jeho skvěle padnoucí, obtaženou uniformu … Přivádět ho k šílenství …

 

Najednou se přestal smát a oplácel mi upřený pohled.

 

„Chyběl jsi mi, Thomasi.“ řekl téměř neslyšně a sklopil pohled. Zalapal jsem po dechu.

 

„Ty mě taky … Strašně moc … Myslel jsem, že se tu zblázním.“

 

Nastala chvíle trapného ticha.

 

„Tak jdem.“ řekl po chvíli a přešel ke kódovači. Počkal než se vyhrabu z cely a pak ji zavřel.

 

„Začínáme na admině. Budeš ode mě odhánět ty šílený sekretářky, hm?“ usmál se a začal sestupovat po schodech.

 

„Jasně. Pro tebe cokoliv.“ dodal jsem šeptem a v duchu jsem se zatetelil štěstím.

 

*-*

 

Odhánění dotěrných a zřejmě velmi, velmi osamělých sekretářek se ukázalo jako dost namáhavá činnost. Když už jsem jim vysvětlil, že agent na ně není vůbec zvědavej, začaly jevit zájem o moji maličkost. Grr … nesnáším dotěrný ženský.

 

Naštěstí nám celkem rychle předaly šanony pro jiné sekretářky, takže jsme na chvíli měli pokoj. U další kanceláře se ale celé divadlo opakovalo znovu.

 

„To si ty praštěný ženský nemůžou ty šanony nosit samy? Copak by je to zabilo?“ rozčiloval jsem se, když jsme už asi hodinu pendlovali mezi třemi kancelářemi. Navíc jsem začínal mít neblahý dojem, že nám dávají pořád jedny a ty samé šanony.

 

Agentík se jen pousmál.

 

„A co bys tady pak dělal ty? Máš být poskok, tak se tak chovej.“

 

„To tady mám poskakovat po jedný noze? Takhle?“ vyprskl jsem smíchy a začal hopsat po chodbě jak pětiletý děcko.

 

Po pár metrech jsem se zastavil a hledal agentíka. Ten stál zlomenej v pase u stěny a smál se jak šílenec.

 

Vrátil jsem se zpátky a rádoby uraženě čekal, až se mi přestane smát.

 

„To není hezký … někomu se smát. Ty ty ty…“ zamával jsem mu ukazováčkem před obličejem, přesně jak to dělají maminky. Byl jsem nadšenej z jeho smíchu.

 

Bacha, chováš se jak zamilovanej puberťák …

 

„Jenže … tomu prostě nejde odolat … Když tady takhle vyvádíš.“ dodal, když jsem tázavě zvedl obočí. Najednou zvážněl a přešel blíž ke mně.

 

 Omyl …Ty JSI zamilovanej puberťák!

 

„Thomasi …“ lehce mě pohladil po tváři.

 

„Já …“ začal zkoumat špičky svých bot.

 

„Copak?“ zeptal jsem se, aby si to nerozmyslel.

 

Ten dotek …

 

„Vážně jsi mi chyběl.“ vyhrkl ze sebe a otočil se. Ušel pár kroků a pak se zastavil.

 

„Tak jdeš nebo ne?“ obrátil se na mě. Nějak mi nedošlo, že se po mě ještě něco chce. To, že se mě dotknul sám od sebe … docela mě to zmátlo.

 

„Jasně …“ zamumlal jsem nepřítomně a následoval ho.

 

*-*

 

Celý den jsem byl jak v oblacích. Buď se mi to jen zdálo nebo to byla realita, ale pomalu při každé příležitosti, kdy to bylo jen trochu možné, se mě vždy jakoby náááhodou dotkl. Že mě tím přivádí téměř k šílenství asi netušil.

 

„Hm … Thomasi?“ zeptal se mě, když mi oficiálně skončila „služba“.

 

Proč jen pořád vyslovuje tvoje jméno, hm?

 

„No?“

 

„Nechceš zajít na skleničku?“ zeptal se a mírně přitom zčervenal.

 

„Ee … jako k tobě?“ rozhodl jsem se hrát hloupého.

 

„Jasně. Jen tak pokecat, co se tu dělo a tak…“ Vypadalo to, že se musí hodně přemáhat, aby vůbec něco řekl.

 

Co má asi za lubem?

 

„Klidně jo … pořád lepší než se užírat nudou na cele.“ usmál jsem se na něj a společně jsme vyrazili k jeho kajutě.

 

*-*

 

Prkenně jsem se posadil na gauč a nechal ho, ať nalije pití. Během chůze od stolku ke gauči ztlumil v místnosti světla. Překvapeně jsem zamrkal. Vypadal v tom polosvětle tak božsky.

 

Copak on někdy vypadá i jinak než božsky?

 

Podal mi sklenku a posadil se vedle mě. Možná, možná že až moc blízko. Viděl jsem na něm, jak je nervózní. Pohledem těkal sem a tam a ruka se sklenkou se mu lehce třásla.

 

„Klídek …“ zašeptal jsem a chytl ho za ruku. Vytřeštil oči a otočil se na mě.

 

Je tak blízko …Ty jeho rtíky …Takové pokušení …

 

Zamrkal a zase se otočil.

 

„Tak na co?“ zeptal se a pozvedl sklenku.

 

Zase to dilema … říct … neříct …

 

„Na … na nás?“ zkusil jsem a také jsem pozvedl sklenku.

 

„Fajn. Tak na nás.“ Přiťukli jsme si a na ex do sebe vyklopili obsah sklenky.

 

Z tohohle silnýho svinstva o sobě za chvíli nebudeš vědět …

 

„Tak povídej … Co se tu dělo, kdo tě střežil jak oko v hlavě …“ Vypadalo to, že alkohol mu zase vrátil sebevědomí. Vzal mi sklenku z rukou a obě položil na zem vedle gauče. Nějak mi nedocházel účel tohoto taktického manévru.

 

Rozpovídal jsem se, ale během deseti minut jsem neměl co dalšího říct. Vždyť se tu v podstatě nic nedělo.

 

Zase nastala ta stará známá chvíle trapného ticha.

 

„Ehm…“ odkašlal si agentík. Otočil jsem se na něj a čekal, co zajímavého mi poví.

 

„Ehm a ty se nezeptáš, co jsem dělal já?“ zeptal se a v očích mu zaplály ohníčky.

 

„Eh … tak … A co jsi dělal, když jsi tu nebyl?“ vyhověl jsem jeho žádosti a zeptal se.

 

„Přemýšlel jsem …“

 

To toho víc nepoví? To jsem se ho snad ani nemusel ptát … T_T
 

„A o čem?“ vyrukoval jsem s další otázkou, když už to vypadalo, že nic dalšího nepoví.

 

„O tobě … O tom, co jsi … udělal … a …“ začal se zadrhávat.

 

„A?“ chtěl jsem, aby to dořekl. Nebo bych to z něj asi musel … vytřískat … nebo vymámit jiným, pro mě mnohem lákavějším způsobem.

 

„A … co to ve mně vyvolalo… Thomasi, tys mě zkazil!“ vyhrkl a našpulil rtíky, jako malé dítě, co se zlobí.

 

„Já?? To sotva … Vždyť jsem nic neudělal …“ začal jsem si hrát na neviňátko. V duchu jsem ale zářil štěstím …

 

Já ho zkazil! Wow! Ale … jak moc?

 

„Ne? Opravdu?! TY … že jsi nic neudělal? A co teda mělo být tohle?“ zeptal se a okamžitě zaútočil na mé rty.

 

* O_o *

 

Naprosto jsem nechápal, co se s ním děje. Ale líbal dokonale.

 

Ještě před chvílí seděl vedle mě, teď se na mě doslova položil a já byl donucen si lehnout. Ale nevadilo mi to. Dá se říct, že na mě ležel, vášnivě mě líbal a přiváděl k šílenství. Nebránil jsem se tomu. Ani bych to nedokázal. Opětoval jsem mu polibek, hladil ho a užíval si tu blízkost. Jeho ruce se rozeběhly po mém těle, doslova nedočkavě a nenasytně se mě dotýkal … a ani já jsem nezahálel.

 

Najednou se ode mě odtrhl, nadzvedl se a snažil se mě zhypnotizovat.

 

„Thomasi …“ vydechl. Jeho horký dech mě pohladil na obličeji.

 

„Co … co se to se mnou děje?“ zeptal se mě, v očích zmatek.

 

To by měl vědět on sám, ne???

 

„Netuším … Ale bránit ti v tom nebudu.“ usmál jsem se na něj.

 

Tak schválně … bude pokračovat nebo ne?

 

Aniž bych se mu přestal dívat do očí, začal jsem s výzvědnou akcí. Nenápadně jsem mu začal rozepínat vrchní díl uniformy. Knoflíček po knoflíčku … Pomalu polehoučku …

 

Když si to uvědomil, sklopil pohled k mým všetečným rukám, pak se pohledem vrátil zpět k mému obličeji … Sklonil se …

 

„Thomasi … abys nelitoval …“ zašeptal mi laškovně do ucha a lehce zuby stiskl můj ušní lalůček.

 

On tě svádí!

 

„Neboj, nebudu.“ vydechl jsem vzrušeně a svlékl mu uniformu z ramen. Napadla mě zvrhlá myšlenka. Kdybych mu tu uniformu stáhl dostatečně šikovně, nemohl by vůbec pohnout rukama … byl by v mé moci … I když … teď jsem byl v jeho moci. Cítit ho na sobě, ty jeho zjevně nevinné pohyby pánví … Mohl by si se mnou dělat … cokoliv.

 

Dlaněmi jsem přejel po jeho sametově hladkém hrudníku, něžně jsem se dotkl bradavek. Do ucha mi jako rajská hudba zaznělo jeho prudké nadechnutí. Víc se ke mně přitiskl, pohnul boky a tentokrát jsem to byl já, komu ze rtů utekl slastný sten.

 

„Maxi …“ vydechl jsem.

 

„Hm? Copak?“ zeptal se a jazykem mi přejel po krku. Zachvěl jsem se touhou.

 

Kde je ten červenající se, nesmělý maminčin andílek, jakým býval?

 

„Zahráváš si s ohněm.“ řekl jsem temným hlasem.

 

„Já vím. Možná … možná se chci … spálit.“ zašeptal mi do rtů, které okamžitě políbil. Ruce mi vpletl do vlasů a hravě se na mě … vlnil. V duchu jsem musel zatínat zuby, abych ho nepřevalil pod sebe, nestrhal z něj zbytek oblečení a …

 

Jen to udělej … schválně, jak moc … jsi ho „zkazil“ …šeptalo mi mé zvrhlé já … a já … konečně poslechl …

 

Než se stačil vzpamatovat, ležel jsem na něm a pohledem se vpíjel do té křišťálově modré. Překvapeně zamrkal. Ani já jsem netušil, jak se mi tenhle akrobatický výkon podařil, aniž jsme skončili na zemi.

 

„Thomasi?“

 

„Copak?“ vracel jsem mu stejnou kartou. Pohnul jsem boky a potěšeně sledoval, jak slastně přivřel oči.

 

„Th – Thomasi…“ přitáhl si mě k sobě ještě blíž.

 

„Thomasi … já … asi … já … zamiloval jsem se do … tebe. Miluji tě, Thomasi.“ vykoktal, zatímco jsem ho svými pohyby dráždil stejně, jako před chvíli on mě. Jen co to dořekl, rozbušilo se mi srdce ještě víc než předtím.

 

Jestli řekne, že tě strašně chce, srdíčko to nezvládne a ty … budeš mít hold smůlu …

 

Samou radostí jsem se vrhl na jeho rty. Tak strašně dlouhou dobu jsem snil o tom, že tohle řekne. Že tahle … slůvka … zazní z jeho rtíků … Z těch … krásných rtíků … rtíků, které jsem teď nenasytně plenil, nedbaje na to, že mi dochází dech.

 

Jakýmsi způsobem se mu podařilo nepozorovaně mi rozepnout košili. Uvědomil jsem si to až když mi začal prstem přejíždět po zádech. Kreslil mi na nich prapodivné obrazce a zřejmě si to hodně užíval. Že mě svým počínáním jako vždy přivádí k šílenství … zřejmě opět netušil.

 

Nebo možná tušil …

 

Trochu se nadzvedl a posadil se. Krapet jsem se posunul zpět, abych ho nezlomil vejpůl a on mi sundal košili. I tu jeho jsem mu nechal sklouznout z ramenou.

 

Seděli jsme naproti sobě, prapodivně propleteni, oba polonazí a … vzrušení. Sklonil jsem se k němu a jazykem jsem přejel po linii klíční kosti. Něžně jsem ho políbil tam, kde v dolíčku mizela a vystupoval zde ramenní kloub. Lehce se zachvěl. Zaklonil hlavu, silně mě objal a víc se ke mně přitiskl. Víc už to snad ani nebylo možné.

 

Potlačil jsem v sobě roztoužený sten a věnoval jsem se jeho krčku. Nutno podotknout, že byl stále ještě zlatavě opálený. Zato já – ačkoliv jsem byl od malička snědý, doba strávená v tomhle institutu bez přístupu na sluneční paprsky, na mě zanechala jisté následky. Připadal jsem si oproti němu bílý jako sníh, jak bílá lilie. I když – ne tak nevinný jak ona.

 

Prozkoumával jsem každé místečko jeho ladného krčku, hledal, co ho rozhicuje nejvíc. Po chvíli soustředěného hledání, kdy se mě snažil rozptýlit hlazením po zádech, jsem to úžasné místečko našel. Dráždil jsem ho a vychutnával si ten pocit, že mu působím slast.

 

Jeho ruka se najednou objevila na pásku mých kalhot. Zalapal jsem po dechu, když rádoby omylem sjel rukou trochu níž a pohladil mě. Málem jsem si ukousl jazyk, abych ani necekl.

 

Vrátil jsem se k jeho rtíkům a opět je začal nemilosrdně plenit. Vzápětí jsem to nebyl já, kdo udával tempo, ale byl jsem ten, co se podřizuje. Jemně mi naznačil, že se mám zvednout z gauče.

 

V zájemném objetí jsme se zvedli z gauče a znovu jsme k sobě přitiskli svá žádostivá těla. Naše ruce zápasily s opaskem toho druhého, jazyky sváděly lítý boj a srdce nám bila ve stejném rytmu.

 

„Th-Thomasi …“ vydechl s trhnutím, když moje ruka konečně zajela za okraj jeho kalhot a dotkla se horké kůže.

 

„Thomasi … chci tě.“ zasténal mi do úst, jakmile jsem ho něžně pohladil po jeho délce.

 

Ta slova na mě zapůsobila jako to nejsilnější, doposud známé afrodisiakum. Téměř násilně jsem ho odtáhl k posteli, jednu ruku vpletenou do jeho vlásků, druhou rukou jsem ho přiváděl k šílenství v už tak těsném prostoru obtáhlých kalhot.

 

Bez ohledu na švy jsme ze sebe strhali zbytek oblečení a chvíli jsme se jen pozorovali.

 

Byl … dokonalý. Štíhlý, ploché bříško, lehce se rýsující svaly. A to nemluvím o … Mohl jsem na něm oči nechat.

 

„Thomasi … ?“ natáhl ke mně ruku a pohladil mě po dlouhé, zahnuté jizvě, táhnoucí se přes pravý bok až do půli vnitřní strany levého stehna. Oči měl doslova vytřeštěné.

 

Dlaněmi jsem chytil jeho obličej a donutil ho, podívat se mi do očí.

 

„To teď neřeš … to je minulost.“ snažil jsem se ho uklidnit a přitiskl jsem se k jeho nahému tělu. Prudce se nadechl a vytřeštil oči. Hravě jsem pohnul boky, přesunul ruce na jeho ramena a políbil ho na čelo.

 

Vychutnávali jsme si tu blízkost, horkost sálající z našich vzrušených těl …

 

Něž jsem si stačil cokoliv uvědomit, přenesl na mě svoji váhu a oba jsme se v těsném objetí svalili na postel. V očích mu plály hravé ohníčky.

 

Jako malej … Oba jste jak puberťáci, jen se na sebe podívej!

 

„Maxi …“ začal jsem rádoby výhružně, ale všechny myšlenky se mi okamžitě rozutekly, když se na mě posunul. Jeho tvrdý penis se otřel o můj, neméně vzpružený a já málem explodoval. Zalapal jsem po dechu.

 

Ruku jsem mu vpletl do vlasů a přitáhl si ho blíž k sobě.

 

„Zlobíš…“ zašeptal jsem a jazykem jsem mu přejel po rtech. Jen na mě vrhl další ze svých rošťáckých úsměvů a dál se o mě třel.

 

Jako velká číča žadonící o pohlazení …

 

Převalil jsem se přes něj a opět jsem byl navrchu. Zase mě začal ovládat onen opojný pocit moci nad jeho tělem.

 

Líbal jsem ho na rty, dlaněmi hladil jeho hrudník. Když jsem se od něj odtrhl, v očích mu jiskřila touha.

 

„Thomasi …“ zašeptal a já se konečně odhodlal.

 

Naposledy – prozatím – jsem ho políbil na ty jeho rozkošné rtíky a přesunul jsem se na jeho líbezný krček. Chvíli jsem ho něžně kousal, pak přišla na řadu jeho uchvacující hruď.

 

Jazykem jsem na ní kreslil klikaté cestičky, občas jsem zabloudil k roztouženým a čekajícím bradavkám. Když jsem se jim věnoval, vzrušoval mě svými pohyby. Vždy, když jsem se jedné dotkl, prohnul se jako luk a napjatý jako struna čekal, co udělám dál. Když už byly obě jako hrášky, dál jsem pokračoval svými polibky ve spanilé jízdě.

 

Kdyby jen věděl, jak mě rajcuje …

 

Políbil jsem snad každičké místečko, snažil jsem se nevynechat jedinou částečku jeho dokonalého bříška. Dlaněmi jsem hladil jeho boky, jazykem obkružoval pupík.

 

Teď …

 

Vzal jsem ho do dlaně a něžně ho pohladil. Zasténal, prsty zaryl do matrace. Vzhlédl jsem k jeho obličeji. Oči měl přivřené, řasy se nepozorovatelně chvěly.

 

„Thomasi …“ zakňučel a pohnul boky.

 

Políbil jsem ho na špičku. Ucítil jsem malé škubnutí. V duchu jsem se musel pousmát. Byl tak rozkošný …

 

A jen můj…

 

Dráždivě jsem ho olizoval, chvíli jen špičkou jazyka, hned na to jsem ho bral celého do úst. Svíjel se, boky mi vycházel vstříc. Jeho nekontrolované vzdechy mi byly rajskou hudbou, hladily mě po těle, laskaly moji roztouženou duši. Cítil jsem, že už brzy vyvrcholí.

 

Zvýšil jsem mučivé tempo svých úst a během okamžiku mohutně vyvrcholil. Přesně v tom okamžiku mi přirazil hluboko do úst, až jsem se málem začal dusit. Vsál jsem ho hluboko do krku a přijal vše, čím mě obdařil. Ze rtů mu unikl hlasitý sten. Ještě chvíli jsem ho mučil lehkými doteky a pak si mě přitáhl k sobě.

 

S divokostí, jakou bych u něj po právě prožitém orgasmu nečekal, zaútočil na moje rty a dychtivě se ke mně přitiskl. Jazykem se prodral do mých úst a nedovolil mi se bránit. Ostatně, ne že bych se na to zmohl. Jednak jsem byl možná až příliš zaskočen jeho novou, neobjevenou stránkou osobnosti, druhak jsem byl nadmíru vzrušen a navíc … jemu se prostě nedalo odolat. To, že se vrhnul na moje rty a … a ochutnal sám sebe … mě téměř přivádělo za hranici šílenství.

 

Jednou rukou si mě k sobě těsněji přitiskl, druhou začal nestydatě objevovat moje žádostivé tělo. Tál jsem pod jeho útokem jak nanuk v letním slunci. Pevně mě stiskl a já měl co dělat, abych si slastí, která mnou projela, opět neukousl jazyk. Ráznými pohyby mě přiváděl k vrcholu. Do úst mi šeptal mé jméno, jako smyslů zbavený se na mě vlnil a hbitou ručkou mě úspěšně zpracovával.

 

„Maxi!“ zasténal jsem mu do rtů, když moje sémě potřísnilo jeho dlaň. Usmál se na mě, v očích nezbedné plamínky. Téměř nevinně pohnul boky a já nespokojeně zakňučel. Přece jen, zrovna v tuhle chvíli jsem byl velmi, velmi citlivý.

 

„Zahráváš si …“ zasyčel jsem mu do ucha. Neodolal jsem a vzal mezi rty jeho ušní lalůček. Zachvěl se.

 

„Já vím, Thomasi.“ zašeptal vědoucně a lehce mě políbil. Pak sklopil pohled ke své upatlané dlani a v očích se mu zvrhle blýsklo. Než jsem stihl jakkoliv zaprotestovat, začal mi po břiše roztírat mé vlastní sperma. Naprosto zaujatě jsem sledoval jeho prsty, kreslící po mě neidentifikovatelné tvary, zatímco mi do ucha šeptal nemravnosti. Je to ďábel, uvědomil jsem si, když jsem ucítil známé škubnutí ve slabinách.

 

Jakmile byl se svým dílem hotov, položil se na mě a párkrát se pohnul. S naprosto nevinným kukučem mě hryzl do ucha.

 

„Jsme oba zapatlaní … nedáme si sprchu?“ zapředl mi do ucha a mě z toho jeho rajcovního tónu naskočila husina. Nezmohl jsem se na odpověď, jen jsem ze sebe vyrazil jakýsi souhlasný zvuk. Sesbírali jsme se z postele a on mě dovedl do své soukromé koupelny.

 

Tázavě se na mě podíval a pak pohodil hlavou doleva ke sprchovému koutu a pak doprava k vaně. Mlčky jsem ho drapl za ruku a odtáhl do sprcháče. Zapnul jsem sprchu a okamžitě jsem se vrhl na jeho rty. Přimáčkl jsem ho na studené kachlíky, ze kterých mu naskočila husí kůže, ale nestěžoval si. Vklínil jsem své koleno mezi jeho nohy a téměř neznatelně jsem se ho dotýkal tam, kde mě chtěl nejvíc.

 

Někde vyštrachal mýdlo a začal mě umývat.

 

Bože, takovouhle péči bych si nechal líbit kdykoliv …

 

S něžností, kterou bych ani u něj nečekal, roztíral mýdlovou pěnu po mém těle a nevynechal ani jediný kousíček. Pak mi s naprosto výmluvným pohledem podal mýdlo a já jsem se pokusil odměnit ho stejnou péčí, jakou mě zahrnul on. Tlak ve slabinách začínal být čím dál tím víc nesnesitelnější.

 

„Maxxxiiii.“ zachrčel jsem mu do ucha když se o mě opřel. Ruce mi zahákl kolem krku a musel se vytáhnout na špičky, aby mě mohl políbit. Při tom pohybu svým klínem přejel přes můj a já opět málem explodoval. Tápající rukou jsem odložil mýdlo na poličku a víc jsem ho k sobě přitiskl. Nemohl jsem se ho nabažit. Připadalo mi, že můj život do tohoto okamžiku postrádal jakýkoliv smysl pro co žít.

 

Jeho nahé, opálené tělo, kluzké od mýdla a vody se třelo o mé, dlaněmi jsem hladil jeho úžasné boky a přál jsem si, aby to nikdy neskončilo. Aby se na mě pořád díval tak žhavým pohledem, pod kterým jsem tál jak zmrzlina v létě, aby se o mě pořád tak nemravně třel a aby, ach můj Bože … aby …

 

Přitiskl jsem ho ke stěně a rukou zajel mezi naše horká těla. Něžně jsem ho polaskal po celé délce a sjel jsem rukou ještě níž. Naprosto nenápadně jsem ho pohladil po jeho lákavém vstupu. Přivřel oči a čekal, co bude dál. Lehounce, jak dotek peříčka, jsem ho hladil a pak jsem do něj zasunul první článek ukazováčku. Instinktivně stáhl svěrač, ale v očích mu hrály ohníčky nezbednosti. Jemně jsem s prstem kroužil a když se trochu povolil, vsunul jsem do něj další článek.

 

Bedlivě jsem ho pozoroval a každou chvíli líbnul na krček nebo rtíky.

 

„Th-Thomasi.“ zaúpěl a zahákl svojí nohu o můj bok, snad abych měl lepší přístup. Vsunul jsem do něj celý prst a po chvíli zkoumání jsem objevil jeho prostatu. Při jejím pohlazení mi zaryl prsty do zad a divoce zasténal.

 

„Ohh… Bože, Thomasi… prosím … já … Thomasi…“ blábolil ztraceně a já ho dál dráždil.

 

„Ložnice, hned.“ řekl najednou a pevně se mě chytl. Políbil jsem ho na ouško a zavěšeného, jak malé děcko, jsem ho odnesl až do postele, nehledě na to, že jsme oba byli mokří jak myši.

 

Jen co jsem ho položil na záda, pokračoval jsem tam, kde jsem skončil. Po chvíli jsem přidal i druhý prst. Jeho sténání a prosby mě unášely na hranici sebeovládání. Jakmile jsem přidal i třetí prst, rozšířily se mu zorničky.

 

„Udělej to.“ zašeptal smyslně a ještě víc roztáhl nohy. Zalapal jsem po dechu. Takovémuhle vyzvání se prostě nedalo odolat. Vytáhl jsem z něj prsty a velice opatrně jsem je nahradil něčím mnohem větším, chtivějším. Obličej se mu stáhl do bolestné grimasy.

 

„M-mám přestat?“ zeptal jsem se strachem v hlase. Jen zavrtěl hlavou a po chvíli se zkusmo pohnul. Zalapal jsem po dechu. Pomalu jsem do něj přirazil a užíval si ten opojný pocit spojení. O tomhle jsem tak strašně dlouho snil, ale ani v těch nejdivočejších představách to nebylo takhle dokonalé, vzrušující, omamné.

 

Pomalu jsem do něj přirážel a on mi boky vycházel vstříc. Během okamžiku jsme sladili své pohyby, jako bychom k sobě patřili od počátku věků. Při každém pohybu jsem přejel přes jeho prostatu a on se pode mnou svíjel a sténal rozkoší. Rukou jsem zajel mezi naše horká těla, chtěl jsem, aby cítil stejnou rozkoš jako já. Během chvilky jsem se naprosto nechal unést kouzlem okamžiku a začal jsem do něj přirážet mnohem rychleji, žádostivěji. Na jednu stranu jsem si přál, aby to nikdy neskončilo, na druhou stranu jsem cítil, že takhle to už moc dlouho nevydržím.

 

„Th-Thomasi!“ zasténal Max, když vyvrcholil. Jen co to dořekl, následoval jsem ho do ráje i já.

 

„Thomasi.“ zašeptal a pevně objal mé zpocené tělo. Překulil jsem se přes něj a lehl si vedle něj.

 

„Maxi.“ řekl jsem stejně tiše a víc si ho k sobě přitiskl.

 

„Miluji tě.“ zašeptali jsme oba zároveň a rozesmáli se. Oba jsme věděli, že touhle nocí začíná něco nového, něco krásného, něco … co málokdo doopravdy pozná. Usnul jsem, se svým blonďatým andílkem v náručí a lehkým úsměvem na tváři. Konečně jsem poznal skutečné štěstí. Už nic nebude jako dřív.

 

The End

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

>keishatko

(Esarina, 27. 1. 2011 13:25)

Děkuji, jsem ráda že se povídka líbila.
Vidíš, to mě vůbec nenapadlo, pokračovat dál do budoucnosti ... Zřejmě jsi mi vnukla inspirativní nápad a já se vrátím ke svému nejoblíbenějšímu páru a snad ještě něco napíšu :) Určitě by bylo zajímavé, vrtat se jim v životech ... XD XD XD

na jeden dych

(keishatko, 26. 1. 2011 16:36)

tak toto mi zobralo dych...nádherná poviedka, nevedela som prestať čítať...len by ma zaujímalo ako nakoniec skončili, však väzenie nieje večné a oni sú nádherný párik :)

to Bella

(Esarina, 29. 3. 2010 14:38)

Dík XD ... Na loutce se pracuje, myslím na vás XD ... jenže jsem se opět dostala ke scéně, která je mou slabinou. Jakmile se rozhodnu, že začnu psát a přečtu si poslední řádky, zrudnu a nevím co dál XD

:-)

(Bella, 27. 3. 2010 17:50)

Děkuji za pokračování, už jsem myslela, že to nedopíšeš.
Moc pěkný díl. A Loutku taky dopíšeš, prosím?