Jdi na obsah Jdi na menu
 


Autobusová známost

 Chjooo … Tuší vůbec, že si k němu sedá pořád jeden a ten samej člověk? Všiml si mě vůbec někdy?

 

Zajímalo by mě, proč si ke mně pořád sedá. Co tím sleduje? A proč, proč, když si ke mně pořád sedá, i když je jinde volno, proč nikdy nezačne mluvit? Já teda začínat nebudu. I  když je to pěknej kluk.

 

Ráno jako každé jiné. Automaticky jdu k sedmé sedačce, už už se skláním, že se ho jako vždy zeptám, jestli si můžu sednout, ale jakmile otevřu pusu, uvědomím si, že vedle něj volno není. Nasucho polknu a nasupeně se posadím vedle chlapa, co sedí za ním. Jakmile dosednu, otočí se na mě přes sedadlo a omluvně se usměje.

„Promiň.“ zašeptá neslyšně a otočí se zpět.

O-o-on na mě promluvil?!? Srdce mi  poskočilo radostí.

 

*-*

 

Poslední dobou jezdí nějak moc lidí. Včera si ke mně přisedla nějaká holka. O jednu zastávku dřív než on. „Můj pan neznámý“. Chci, aby vedle mě zas seděl. Klidně začnu mluvit, ale hlavně ať si ke mně sedne! Pro jistotu jsem vedle sebe hodil batoh. Téměř nedočkavě odpočítávám zastávky. Už zbývá jen jedna jediná a právě si nastoupila ta holka ze včerejška.

 

„Máš tu volno?“ zeptá se a obdaří mě přeslazeným úsměvem. Zhoupne se mi žaludek. Nechápu, jak se ostatním klukům tohle může líbit. Vždyť to je strašný!

 

„E-eh, promiň, ale držím tu místo kámošovi.“ pokrčím rameny a dál jí nevěnuji pozornost.

 

Konečně! Osudová zastávka. Po očku sleduji nastupující dav lidí a hledám jeho tvář. Konečně jsem ho uviděl. Dneska se tváří nejak smutně. Váhavě zamíří ke mně a já se modlím, aby se zeptal. Dojde až ke mně a celou dobu mě upřeně pozoruje.

 

„Ahoj“ usměje se „máš tu volno?“

 

„J-jasně.“ vykoktám, okamžitě zrudnu a hned oddělávám batoh, aby si mohl sednout.

 

„Díky.“ usměje se na mě tím svým nesmělým úsměvem a posadí se. Sundá si batoh, položí ho na kolena a sepne ruce. A jako vždy, jako každé ráno, zarytě mlčí.

 

„J-já jsem Benjamin.“ otočím se na něj. Překvapeně zamrká.                                                           

 

„Thobias.“ vydechne a stiskne moji nabízenou pravici.

 

„E-eheh … na jakou chodíš školu?“ zeptám se a mám co dělat, abych se nezadusil tím knedlíkem nervozity, který mám v krku. Hlavně musím udržet konverzaci. … Ksó, když už se mi o něm i zdá, musím se snažit!

 

„Na stejnou jako ty.“ usměje se tajemně a lehce přitom nakloní hlavu. Vypadá kouzelně. Jak je to možné, že jsem si toho nikdy dřív nevšimnul?

 

„He? A ročník?“ Tak tohle mě fakt vyvedlo z míry. Jakto, že jsem si nikdy nevšiml, že chodíme na stejnou školu? Kudy chodí, že ho nikdy nepotkám?

 

„O rok nižší … áčko.“

 

„Ah … a jak se ti tam líbí?“ Co jsem tak slyšel, áčko je vždycky pěknej odpad.

 

Jo, pěknej je …

 

„Ale jo … jde to. A co u vás? Slyšel jsem, že máte ve třídě nějaký neshody ohledně … eh, stužkovacího večírku, že? Jestli chceš, mám kontakt na někoho, kdo by vám levně půjčil velkou chatu.“ nadhodil.

 

„Eh … to by se docela hodilo. Hej, jak to víš?!“ zeptám se ho. Pořád nechápu, jak je to možné, že on toho o MĚ a naší třídě ví tolik, zatímco já jsem si ho na škole v životě nevšiml! Spiklenecky se ke mně nakloní.

 

„Zajímám se o tebe. A vím toho mnohem víc…“ zašeptá tajemně a já mám co dělat, abych zůstal v klidu. Ten jeho horký dech, který mě pohladil po krku …

 

„Máš po škole volno, že?“ upře na mě své černočerné oči a já se nezmůžu na nic víc, než na pouhé kývnutí hlavou.

 

„Fajn. Počkám před školou.“ usměje se a já se modlím k Bohu, ve kterého stejně nevěřím, aby už bylo odpoledne.

 

Do konce cesty už nepromluví a já hořím zvědavostí. Jakmile ale vystoupíme z autobusu, nečekaně zmizí v davu lidí i přesto, že stál vedle mě. Zmateně se rozhlížím kolem a nakonec se s pokrčením ramen vydávám ke škole.

 

Celý den jsem jak na trní. Nedávám pozor, což učitele nehorázně vytáčí a úplně hořím zvědavostí.

 

Thobias …Thobias … Thobias … Thobias … Thobias … Thobias … Thobias …

 

Jakmile zvonek oznámí konec poslední vyučovací hodiny, ze třídy vyletím dřív, než stihne dozvonit. Nečekaně rychle se objevím před školou a ostřížím pohledem zkoumám všechna zákoutí.

 

„Ahoj, Benjamine.“ ozve se za mnou a já nadskočím minimálně o dvacet čísel.

 

„Heh … ahoj.“ vyhrknu překvapeně.

 

Jak to dělá? Takhle nečekaně mizet a objevovat se …

 

„Půjdem do parku?“ navrhne a po mém souhlasu se vydáváme na cestu.

 

Nesnáším ticho. Jenže … když já nedokážu začít mluvit … Po očku ho sleduji a docela mě překvapuje svojí vyrovnaností. Svým klidem.

 

Dojdeme k jedné lavičce, která je zčásti krytá vzrostlou smuteční vrbou.

 

„Hm?“ zdvihne obočí a ukáže na lavičku. Posadíme se vedle sebe a ticho pokračuje.

 

„Ehh … Thobiasi?“ zeptám se asi po pěti minutách ticha, rušeného pouze šveholem větru.

 

„Hm?“ otočí se na mě a v očích má nezbedné jiskřičky.

 

„Proč jsi mě sem zavedl?“ plácnu první blbost, která mě napadla. Při pohledu do jeho očí jsem okamžitě zapomněl, co jsem vlastně chtěl říct.

 

„Je tu hezky.“ odpoví.

 

„A nikdo tudy nechodí.“ dodá po chvilce a nakloní hlavu na stranu.

 

„Řekni … proč jsi se mnou šel?“ po jeho otázce okamžitě zrudnu.

 

„Ehee. Od malička jsem strašně zvědavej.“ pokrčím rameny.

 

„Prostě mě zajímá, proč toho o mě tolik víš. Přiznávám se, že já jsem si tě na škole nikdy nevšiml.“

 

„To jsi ani nemohl.“ špitne a lehce zrudne.

 

„Hee?“ nechápavě se na něj otočím.

 

„Snažil jsem se, abys mě nikdy neviděl. Navíc – krom jednoho dne nemáme šanci se potkat. Máme úplně odlišnej rozvrh.“ vysvětluje a co chvíli si nervózně skousne dolní ret.

 

„Aha … A proč jsi teď tak nervózní?“ zeptám se ho s lehkým úsměvem.

 

„Noo …popravdě…“ na chvíli se odmlčí a upřeně se mi zahledí do očí.

 

„… abych pravdu řekl … Líbíš se mi.“ zašeptá a okamžitě sklopí pohled.

 

„J-j-já? Bože! Co se ti na mě může líbit?“ vyhrknu překvapeně, ale v hloubi duše zářím.

 

„Co? Asi všechno. Vím, je to divný, ale je to tak. Hele – já – já nejsem na kluky, fakt ne. Normálně jsem chodil s holkama a bylo to v poho … ale ty … jsi zvláštní případ.“ zamumlá a okamžitě získá barvu přezrálé jahody.

 

„Oh … a proto jsi mě vzal sem? Abys mi to řekl?“ nechápu jeho počínání.

 

„Noo … spíš jsem se tě chtěl zeptat … co s tím mám dělat. Je to jak posedlost. Neustále tě sleduji, zdají se mi o tobě sny, nedokážu myslet na nic jiného … Je to … k zbláznění.“ Překvapeně se na něj podívám.

 

„A co takhle … dokázat ti, že se pleteš. Dokázat ti, že na mě není nic, co bys mohl tak posedle zbožňovat, hm?“ navrhnu zatímco se mi v hlavě rodí zvrácený plán, mě nepodobný. Mohl bych toho zneužít … a to pořádně. Mohl bych si ho vzít, hrubě, brutálně … aby ho to přešlo a abych ukojil své choutky. Dvě mouchy jednou ranou … I když … ta jeho andělská tvář, ta jeho posedlost ... Nedokázal bych na něj být hrubý.

 

„Fajn. Odraď mě. Jakkoliv …“ zašeptá a sklopí pohled. Lehce se usměji. Nakloním se až k němu a lehce ho políbím na ucho.

 

„Dobrá, ale abys nelitoval, Thobiasi…“ zasyčím smyslně a lehce ho hryznu do ucha.

 

Sakra! Já ho mám odradit, ne svést!!! I když ... svést ho … to by pro mě bylo výhodnější …

 

Cítím, jak se pod mými rty zachvěl a vystavil se mi vstříc. V duchu jsem se profackoval a ujasnil si, co že mám vlastně dělat. Bleskově jsem zaútočil na jeho rty a začal je drtit v hrubém polibku. Moje duše přímo volala po něze, ale asi se mi něco skříplo v hlavě. Během okamžiku jsem ale ucítil, jak mi na ten polibek odpovídá, jak mi vplétá prsty do vlasů a sune se ke mně blíž. Srdce mi poskočilo.

 

Jestli nepřestane spolupracovat, budu ztracený – oh, já už vlastně jsem! Jenže …

 

Prodral jsem se mu jazykem do úst a hladově je plenil, hrubě jsem ho hladil a párkrát jsem ho dokonce i lehce hryzl do rtu.

 

„T-T-Thobiasi … tohle … tě mělo odradit.“ zachrčel jsem po chvíli, když jsem přerušil náš polibek.

 

Potřebuju okamžitou sprchu! LEDOVOU!!!

 

„Měním názor. Chci tě.“ zavrčel mi svůdně do rtů, než je uvěznil polibkem. Překvapeně jsem zamrkal. Tak … tak sakra co po mě chtěl? Chtěl … Padl jsem do jeho svůdné pasti? Nějak jsem ztratil potřebu nad tím přemýšlet, když se ke mně těsně přitiskl a pevně mě objal. Téměř mě povalil na lavičku, zatímco dál neúprosně plenil moje rty. Chtěl jsem ho, jako ještě nikoho. A … myslím, že si toho velice rychle všiml, když se jeho ruka najednou objevila na mém žádostivém klíně.

 

„Tobě se to líbí, že?“ plácl tu největší hovadinu.

 

„Eee … naznačuje snad něco tomu, že ne?“ zrudnul jsem jako rajče. Znovu se vrhl na mé rty. A oba jsme si to vychutnávali. Žádné odrazování, kdepak…

 

„Ani ve snu by mě nenapadlo, že tě získám tak jednoduše.“ zašeptal mi po chvíli do rtů.

 

„C-cože?“ vyhrkl jsem. Ten kluk byl samé překvapení.

 

„Tos na mě celou dobu hrál divadýlko?“ Jen se na mě pobaveně zakřenil a znovu se mi přisál na rty. Ta jeho hra se mi opravdu začínala líbit čím dál tím víc. Připadal jsem si neskutečně zvrhle a chlíple, ale svému tělu jsem nedokázal poručit. Leželi jsme v parku na lavičce, za bílého dne, lehce skryti větvemi smuteční vrby a chtíč z nás sršel na míle daleko.

 

Najednou se z nebe začaly snášet těžké kapky a během okamžiku začalo hustě pršet. Možná to byla Boží snaha nás trochu zchladit, ale na nás to mělo přesně opačný účinek. Na naše žádostivá těla se lepilo promoklé oblečení a my se dál vášnivě líbali, nedbaje následků, nedbaje toho, že by nás mohl kdokoliv vidět. Existoval pouze ten okamžik, nic jiného. Konečně jsem měl na dosah toho kouzelného hocha z autobusu. Toho záhadného mladíka, který mě noc co noc dostával na kolena tím svým tajemným pohledem, tou svojí elegancí. Nezajímalo mě, jestli to je jen kratičký úlet nebo jestli z toho vzejde něco stálejšího, delšího. Bylo jen tady a teď … a pak, pak se uvidí.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

zkus se prihlásit do soutěže

(NiLaCek-YaOi, 1. 10. 2011 9:22)

nechceš se prihlásit do souteze yaoi povídka ??? dystak TU : http://milacek-yaoi.blog.cz/1109/soutez-yaoi#komentare a 1. pravidlo muzes vinechat :-D

@honza.tokar

(Esarina, 14. 9. 2011 21:34)

Tak to mě velmi těší že se ti mé povídky líbí ^.^ Udělal jsi mi velkou radost.

jen tak

(honza.tokar, 14. 9. 2011 19:46)

aby sem rekl pravdu uplne sem podlehl kouzlum tehle povidek a precetl sem si jicu uz peknou kopku DD rikal sem si ze psat komentar ke kazde povidce bude tezke protoze kazda je o nicem jinem a vlasne uplne o tom samem ale na druhou stranu musim pochvalit styl jakym pises jen tak dal a preji hodne tvorivich napadu ps : skoda ze podobne smyslejicich lidi je na svete moooc ale jen nekteri si to dokazi otevrene priznat
asi by bylo lepsi kdyby kazdy moh byt sam sebou nebo ne nevim ??

o_O

(bara, 3. 9. 2011 12:33)

nějak se mi začaly chvět ruce, když jsem četla tvou povídku, líbila se mi :D
snad jsou takhle hezké všechny :D
jestli chceš můžeš si přečíst mou, ale jen pokud chceš
( http://www.manga4teen.estranky.cz/ ) nenutím tě do toho :D