V lásce a umění se nedá opisovat, každý se musí vyjádřit posvém
31. 3. 2010
Úvaha
Témata
1. „V mládí ztrácíme rozum kvůli lásce, později ztrácíme lásku kvůli rozumu.“ Chateaubriand
2. „Každý si přeje dlouho žít, ale nikdo nechce být starý.“ J. Swift
(úvaha o hodnotách v životě a o proměnách životních priorit)
3. „Násilí plodí jen násilí.“ T. G. Masaryk
(úvaha o problémech současného světa)
4. „V lásce a umění se nedá opisovat, každý se musí vyjádřit po svém.“ R. Rolland
(úvaha o úloze lásky v umění a umění v životě)
5. „Radost z konání dobra je jediným opravdovým štěstím.“ L. N. Tolstoj
Osnova
1. Umění a láska jako pojmy.
2. Já a mé umění.
3. Vlastní myšlenky.
4. Kopírování.
5. Malířství.
6. Vlastní myšlenky pod cizím jménem.
7. Všichni jsou kreativní.
8. Rozohněná.
9. Vnímání lásky.
10. Definice lásky.
11. Osamělý život umělců.
12. Umění v životě.
13. Umění v mém životě.
14. Touha v umění.
15. Lidská tvořivost.
16. Krása
V lásce a umění se nedá opisovat ...
Umění a láska. Dva pojmy, které zdánlivě nemají nic společného a přitom by samy o sobě nemohly snad ani existovat. Vždyť umění se stává pravým uměním, až když z něj sálá láska, cit, který mate hlavu a koná činy.
Já osobně mám umění velmi ráda. Už od dětství jsem byla vždy velmi kreativní dítko. Ráda jsem si čmárala po papírech a snila, že jednou budu slavná. Když jsem si později uvědomila, že svoji „dovednost“ čmárání nejsem schopna dovést k – mnou požadované dokonalosti, začala jsem psát. Ano, to mi bylo sladkých deset let. Začínala jsem básničkami o okolních věcech, pohádkami o hvězdách a mladých hrdinech. Ale i zde jsem narazila na překážky, kvůli kterým jsem málem přestala psát. Uvědomila jsem si, že nevědomky „kopíruji“. Ať už jsem začala psát cokoliv, po pár stránkách jsem si s hrůzou uvědomila, že se to až příliš podobá něčemu, co už jsem četla. Byla jsem z toho zoufalá. Začínala jsem nabývat dojmu, že vše, co mohlo být napsáno, už napsáno bylo a pro mě že nezbylo už vůbec nic. Tehdy jsem si řekla – máš poslední pokus. Poslední šanci dokázat si, že na to máš. Nějakou dobu jsem svoje pohnutky psát odložila stranou a věnovala se něčemu jinému. Věnovala jsem se čemukoliv, z čeho byla aspoň trochu patrná tvořivost = kreativita a fantazie. Opět jsem se vrátila ke kreslení, začala jsem plést náramky přátelství, věnovala jsem se ručním pracím. A u všech těchto činností jsem se snažila alespoň nepatrně se odklonit od vžitého „průměru a standardu“. Do všeho jsem se snažila vdechnout kousek svého já, i když jsem v té době pořádně nevěděla, kdo jsem a kým chci být. Fascinoval mě ten pocit, že jsem to byla JÁ, kdo onu věc vytvořil. Že na celém světě není žádná jiná, stejná jako ta moje. Ten pocit mě hřál u srdce a opět jsem se vrátila ke psaní.
Uvědomila jsem si, že musím psát jinak. O něčem neobvyklém. O něčem, co dosud nikdo nevymyslel. A tehdy to začalo. Tehdy jsem si vytvořila svoji druhou realitu, svůj druhý svět, kterému jsem vládla. A tehdy … tehdy jsem objevila sebe samu. Konečně jsem mohla bezstarostně psát.. Už jsem se nemusela bát, že mě někdo nařkne z kopírování. Našla jsem svůj způsob, jak se vyjádřit. Věděla jsem, že cokoliv napíšu, bude jedinečné, že na světě nebude kopie.
Ono kopírování je podle mě vůbec pěkně sprosté. Krást cizí nápady, chlubit se cizím peřím, prostě a jednoduše – není to čestné. A pak je s tím akorát spousta zbytečných problémů a šarvátek.
Jistě, v malířství to snad i bývalo žádané, každý chtěl mít doma Monu Lisu, ale nikdo nemohl stoprocentně říct: „Ta moje je ta pravá“. A všechna díla tak ztratila na hodnotě, protože se v detailech liší. A já se ptám: „Není to škoda?“. Někdo mi odpoví, že není. Historikové aspoň mají co na práci a nenudí se. Historikové namítnou, že jim to akorát přidělává zbytečnou práci navíc. Kdo má tedy pravdu?
Stejně tak mi přijde doslova sprosté, když někdo něco vymyslí, v euforickém nadšení to svěří svému rádoby nejlepšímu příteli a za pár dní vidí onoho přítele, jak se s tím všem ostatním chlubí a vydává to za své. I mně se to už párkrát stalo a vím, co je to za strašlivé emoce, které v takovou chvíli sžírají duši. Zrada. Vztek. Touha po pomstě. Rozčarování. Bezpráví. Vždycky jsem měla sto chutí vykřičet do světa: „Je to lhář! To byla moje myšlenka!“. Místo toho jsem to v sobě akorát dusila a začala nedůvěřovat všem ostatním. Přestala jsem se jim svěřovat a snažila jsem se všech stranit, abych si mohla lépe chránit svá „umělecká“ tajemství.
Proč vlastně lidé kopírují cizí myšlenky? To jsem nikdy nepochopila. A snad ani nedokáži pochopit. Já osobně totiž zastávám názor, že každý člověk je kreativní. Každý má přece svoji vlastní a jedinečnou fantazii. Nechápu, proč tedy nevyužijí svoji hlavu a taky něco nevymyslí. Proč jsou natolik zbabělí, že se bojí vlastních myšlenek, slabošští uvěřit jim a podlí, když vydávají cizí za své.
Ale zpátky k hlavnímu tématu. Koukám, že jsem se tu krapet rozohnila nad tím, že v umění se nedá a nemělo by se opisovat. A v lásce je to úplně stejné.
Každý člověk je jiný i jednovaječná dvojčata jinak smýšlejí a jinak se chovají. A proto lásku každý vnímá jinak. Někomu jako projev lásky bohatě stačí náklonnost druhého člověka, pocit, že jsou na „stejné vlně“, že si rozumí po duševní stránce. Někdo jiný pociťuje lásku jako pocit bezpečí u druhé osoby, vědomí, že není sám. A někdo lásku prožívá jako sklon k majetnictví. Chce zcela ovládat a vlastnit tělo i mysl druhého, bezpodmínečně, bez možnosti úniku, bez šance osvobození.
Ale co je vlastně láska ve skutečnosti zač? Nechápu ji, nikdy jsem ji nepochopila a ani ji pochopit nechci. Podle mě to je jen pobláznění smyslů, vzpoura hormonů, při které lidem akorát měkne mozek. Je to období, kdy se sice lidé cítí nadmíru šťastně, ale dělají a říkají hlouposti, kterých po „skončení“ lásky hluboce litují. Proto jsem se rozhodla se lásky dobrovolně vzdát. Ušetřit svoji duši bolesti a strastí, které s sebou láska přináší. Vím, že je to strašně zvláštní, nikdo to zatím nepochopil, ale já lásku nacházím v umění. Konkrétně v psaní, o kterém jsem se tu již zmiňovala. Psaní je pro mě vším a toho se vzdát nehodlám. Nacházím v něm potěšení, radost, pochopení, poblouznění i občasné problémy, stejně jako ve skutečné lásce, ve skutečném vztahu.
Život umělců je přece velmi osamělý (tím se ovšem nechci vydávat za čistokrevného umělce, k tomu mě čeká ještě hodně dlouhá cesta). Nikdo není schopen pochopit umělcovu duši, jeho postoj k lásce jako takové, postoj k lásce jakožto k umění. Jedině pravý umělec dokáže tyto dva pojmy – umění a láska – spojit tak dokonale a nenásilně, až vznikne malý klenot, hotový zázrak.
Vždy je potěšující objevit něco, jakýkoliv projev umění, který oslní svou krásou i city, které z něj sálají. Ať už to jsou obrazy slavných malířů, skladby zesnulých skladatelů, kresba malého dítěte symbolizující náklonnost k rodičům, nebo moderní díla, ať už hudební, filmová či jiná, vždy v nás zanechají líbezný pocit poznání a procitnutí.
Vlastně si nedokáži představit svůj život bez „umění“. Nevím jak ostatní, ale já za umění považuji vše, co stvořil, vymyslel člověk. Vše, co pochází ze záhadných a tajemných zákoutí lidské duše a mysli. Zjistila jsem, že jakmile si nějaký den neposlechnu alespoň pár tónů, které mě vždy tak něžně pohladí po bolavé duši, nenacházím klid, jsem nervózní a zlá. Stejně tak to bývá i s povídkami, které jsem si na internetu velmi oblíbila. Obdivuji ty mladé slečny, které dokáží tak skvěle psát. Jejich díla jsou tak živá, tak skutečná … vždy se bezproblémově vžiji do strhujícího děje a kolikrát jím jsem natolik oslovena a uchvácena, že několik dalších dní jen přemýšlím o tom, co jsem si to vlastně přečetla. Hledám hlubší smysl a vždy docházím k překvapivému – leč vždy stejnému zjištění, že láska má mnoho podob, ne jen ty, které jsou nám od malička předhazovány jako ty správné a jediné. A proto vždy, povzbuzena a okouzlena dokonalými povídkami těchto nadaných autorek, se i já pouštím do psaní povídek o lásce, která je zakázaná a o to víc lákavější. Ale ať se snažím sebevíc, moje sebekritické já mi vždy škodolibě šeptá, že zdaleka nedosahuji jejich kvalit. A přesto to nevzdávám, dál pokouším osud a prahnu po dokonalosti, se kterou snad jednou bude i moje sebekritické já spokojeno.
Myslím si, že ani ne tak láska, jako spíš touha je hlavním pilířem umění. Láska … z lásky se vyznáváme, lásku opěvujeme, lásku ctíme, chráníme a opečováváme, ale touha … Touha nás k tomu nutí, dává nám sílu. To právě touha nám umožňuje vyznávat se z lásky, opěvovat ji, ctít, chránit a opečovávat. To díky touze se posouváme vpřed, to ona nás nutí jít dál a překonávat překážky, pasti a nástrahy, které nám stojí v cestě k našemu cíli, k našemu snu. Touha nás nutí dokázat si, že na to máme, stát se umělcem, který uznává lásku a vyjadřuje ji ve svých dílech. Právě v těchto dílech se skrývá poznání. Jenom ta díla, která vznikla z čisté touhy po pravé lásce se smí nazývat skutečným uměním. Jen z nich sálají emoce, které diváka, čtenáře či posluchače dokáží silně oslovit a zanechat v nich hluboký dojem, donutí je přemýšlet o nich.
Umění jako lidská tvořivost je samo o sobě velmi důležité. Ať už je prosyceno láskou, vztekem či jinou emocí. Kdyby lidé neměli schopnost myslet, stále bychom u ohně okusovali kosti a dorozumívali se neartikulovatelnými skřeky. Ale už tehdy, v době kamenné se v lidech začaly probouzet sklony ke kreativitě, kráse a umění. Začalo to jeskynními malbami, jednoduchými soškami z kostí, primitivními nástroji a teď? Lidé tvoří téměř o stošest, díky jejich myšlenkám teď svět žije v přepychu. Bez lidských myšlenek by neexistovalo nic, co teď známe, bez čeho si nedokážeme představit svůj život.
Umění je velmi důležité a pokud jím někdo pohrdá, zřejmě nechápe jeho podstatu a nevidí jeho důležitou roli v našich životech. Vždyť umění jsou city, hodiny dřiny a hlavně … krása. A lidé přeci milují krásné věci, nebo snad ne?
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář