Jdi na obsah Jdi na menu
 


Trpím ač o odpuštění přestala jsem žádat

22. 12. 2009
Opět jsem se rozhodla zaprodat vám svoji duši … takže .. tu máte XD … Tohle je pár – zlomek – dílek, co vznikly velmi krátce po plese a v postatě ještě stále vznikají. Nějak se prostě nedokážu vyrovnat s tím, jak jsem byla … uboze neschopná cokoliv změnit vlastním přičiněním. Ano, trpím a vím, věřím, že si to zasloužím T_T
 
 
Odmítavá, nepřístupná
jak Ledová královna
Je to jen maska pouhá
i citů je schopna
Neschopna však projevu
neschopna činu
Zdrceně chytá se za hlavu
v srdci cítí vinu
 
*-*
 
Zavři oči a tiše sni,
zlobo, pýcho … vypadni.
Nech v klidu duši mou,
aspoň na vteřinu jedinou
 
*-*
 
Myšlenky se ztrácí,
je jich tolik,
rozplývají se
ač na mysl tlačí.
Snaží se dostat ven,
ve zmatku jsou nejasné,
tělo je zoufalé
chtěla bych psát jen.
 
*-*
 
Vyhublé postavy
v šedi šíleného davu,
psychopatické výrazy,
jen neztrácej hlavu.
 
Určit si cíl,
stanovit hodnoty
pevně za tím jít,
nevnímat neshody.
 
Nejhorší chyba,
je podlehnout klamu,
opojný pocit blaha
náhle ztratí se v temnu.
 
Nenech si znovu ujít,
tu šanci jedinou,
možná že už poslední,
již nestihneš se ho dotknout.
 
*-*
 
Srdce ti puká,
pod náporem emocí,
proč jen bylas tak tupá,
nezapomeň,
čas, ten se nevrací.
 
Pozdě litovat svých chyb,
neříkat si kdyby … bylo by líp.
S tou vinou nauč se žít.
 
Pochop, životem dál musíš jít.
Neohlížet se,
nelitovat,
nemít pro sebe soucit,
raději … jdi se zakopat.
 
Slovíčka bláhová,
činy minulé nespraví,
jen rány prohloubí
slza rychle utíká …
 
Zapomenout se též nedá,
jak marný pokus se to jeví,
srdce zůstává zbito
prosím … už neřešme to.
 
*-*
 
A na konec třešnička na dortu … krapet … ech <rudá> krapet přisprostlá, ale fakt jen trošinku. Nějak jsem se nechala unést =^_^=
 
Chci cítit doteky, ne přírazy.
Chci slyšet věty, ne výrazy.
 
Chci ležet vedle tebe,
cítit horkost tvýho těla.
Oh bože, jak já bych tě chtěla!
 
Ač snažím se zapomenout,
furt v mysli tě mám.
Oh, jak lehce dokáži vzplanout,
stačí, když sedíš o kus dál.
 
Chtěla bych s tebou tančit,
jenže neumím to.
Nemohla bych ti stačit.
Neodsuzuj mě za to.
 
Jsi jak zakázané ovoce,
já v agonii se svíjím.
Nerozeznávám emoce,
na svých cestách k tobě mířím.
 
Jsi anděl spásy,
neodmítej pocty,
uctívám tě dnes a navždy,
prosím, aspoň se ohlédni.
 
Mé tělo v touze hoří,
má duše po tobě prahne.
Dotknout se tě toužím
jestli chceš tak zabij mě ... ale hned!
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Zuzka (zzuzzi.blog.cz), 28. 12. 2009 10:22)

eh ... no ... nějak nevím co říct ... No na záčátku jsem koukala jak blázen, jak tohle může někdo napsat (myslím tím jako tak dobře, ne opak ... já vím, že sem to blbě napsala, ale já ted hledám každý slovo..) Pak sem začala brečet (a to si srandu nedělám, vážně sem u oho brečela) pak sem se chvíli usmívala a na koneci sem nedejchala. Klobouk (představsi jako že ho mám) dolu