Poprava ... ale proč?
V poušti pralesů a snů,
kde nic není a přitom se ztrácíš,
vracíš se nikam, zas a znovu,
sníš a stále se probouzíš.
Nesmyslná slovíčka,
přístav v oblacích.
Ve vlasech větvička
a na rtech smích.
Ztracená víra v život,
třesk motýlích slz,
vede tě průvod,
davem lidí skrz.
Tvá zkáza se blíží,
cítíš to v kostech,
tvá láska přihlíží,
slyšíš tichý povzdech.
„Miluji tě!“ křičíš do davu,
jsi muž a miluješ muže,
už brzy, setnou ti hlavu,
už brzy, stáhnou tě z kůže.