Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krabi VI. Zásah

21. 6. 2017

Za zády mi svítila halogenka a její teplo se mi začínalo vpíjet do celého těla. Zdálo se mi, že se celá třesu a že se nedokáži nadechnout, ale byl to jen hloupý pocit. Zhluboka jsem se nadechla, pevně jsem stiskla svoje vidle aka beta verzi háku a pokusila jsem se zachytit jeden z krabových břišních plátů. Při prvním pokusu se mi vidle smekly po povrchu a krab si toho ani nevšiml. Poupravila jsem svůj postoj a zkusila to znovu. Při druhém pokusu se mi podařilo zaseknout se jedním zubem vidlí, ale krab se nespokojeně ošil a já byla zase na začátku. Ještě chvíli jsem to zkoušela a teprve asi až při osmém pokusu se mi konečně podařilo zaseknout všechny tři zuby pod jeden z břišních plátů.

 

A v tom okamžiku začal krab šílet. Co šílet, doslova zpanikařil! Předvedl názornou ukázku nefalšovaného krabího hysteráku. Kdyby mohl vydávat nějaké zvuky, určitě by vřískal jak malá holka. Jeho uvolněná noha se okamžitě začala snažit přimknout k břichu, aby ho instinktivně chránila a já měla co dělat, abych se té zběsilé končetině vyhnula, když se míhala jen pár centimetrů nad mojí hlavou. Křečovitě jsem svírala násadu, jako by na tom závisel můj život (což nebylo zas tak daleko od pravdy) a celou svojí vahou jsem táhla k sobě, abych ten plát aspoň trochu odchlípla. Když to nepomáhalo, zkusila jsem změnit úhel a teprve pak se začalo něco dít. Krab začal doopravdy pištět. Znělo to jako pištění myši na steroidech, ale minimálně tisíckrát zesílené a trochu řízlé remixem stařičké cirgulárky.

 

Můj první instinkt byl okamžitě si zakrýt uši, ale to by znamenalo pustit vidle a zmařit celé předchozí snažení. Zatáhla jsem za ně tedy ještě víc, až se ozvalo nepříjemné křupání a pak se z krabova břicha vyvalil oblak nějaké odporné suspenze, která doslova nahodila všechno v okruhu tří metrů. S bráchou jsme se okamžitě změnili v zelené mužíčky a já se jen modlila, aby to nebyla ta jedovatá žíravina, kterou začali krabi plivat po nano-útoku Amíků. Naštěstí to bylo jen hnusně lepivé a smrdělo to hůř než bolavá noha, ale bylo to dobré znamení. Fakt jsme mu ublížili! Krabík měl bebíčko, yeah! Úplně mě ovládlo nadšení, protože jsme byli úplně první v celé Evropě, komu se podařilo krabovi doopravdy ublížit a nejspíš jsme se blížili i k tomu, abychom ho úplně dorazili.

 

„Kdykoliv se ti bude chtít, Dany!“ křikla jsem na bratra a škubla jsem vidlemi ještě víc k sobě. Ozvalo se další křupání, vyvalil se ještě větší oblak sajrajtu a pak brácha konečně zaútočil. Jedna přesně mířená rána a krabovo pištění získalo na intenzitě. Měla jsem pocit, že se mi z toho rozskočí hlava. Pískalo mi v uších a všechny okolní zvuky se najednou staly podivně utlumené. Uvolněná noha sebou škubala sem a tam a já se krčila co nejvíc při zemi, zatímco jsem stále tahala za násadu a snažila se odchlípnout co největší část krabova břicha.

 

Po očku jsme sledovala bráchu, jak to kraba neústupně reje a brutálně ho popichuje a pak, pak si krab uvolnil další nohu. Ano, přesně tu nohu, co byla zaseknutá ve schodišti, na kterém jsem stála a které mě v tomto okamžiku dělilo od jisté smrti pádem z devíti metrové výšky. Cítila jsem, jak se mi pod nohama začíná pohybovat celá konstrukce a v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. S narůstající panikou jsem naposledy pořádně zabrala a plát se odchlípl úplně! Ještě se mi podařilo trochu upravit jeho dráhu pádu, takže se mi téměř vyhnul, ale i tak jedním krajem narazil do mého chatrného schodiště, čímž mu zasadil doslova smrtelnou ránu. Na poslední chvíli jsem vidlemi zahákla další plát, který se po odstranění toho předchozího stal mnohem lépe přístupnějším a to bylo to, co mi zachránilo život. V tom samém momentě, kdy jsem se zasekla do kraba, se mi totiž z pod noh zřítilo schodiště a já zůstala viset uprostřed šachty, držíc se jen kluzké násady!

 

V uších mi bubnoval tlukot srdce a jen matně ke mě ze spodu doléhalo hučení davu a skřípění žebříků a schodišť, jak se po nich někdo horečně hnal nahoru za námi.

 

„Drž se, Elis! Už ho skoro mám!“ zaslechla jsem bráchu, ale neodvažovala jsem se otočit hlavu jeho směrem nebo mu snad odpovědět. Veškeré své soustředění jsem směřovala na to, abych se udržela. Ruce mi neuvěřitelně klouzaly a já musela co chvíli přehmátnout, abych z násady nesjela úplně dolů. Vnucovala jsem si myšlenku, že jen šplhám po laně nebo po tyči, že jsem zpátky na základce, na závodech ve šplhání a že je pode mnou žíněnka. Nejspíš to fungovalo, protože nějakým zázrakem se mi podařilo vyručkovat o kousek výš, takže jsem byla téměř na dosah krabova břicha. Jeho nohy sebou nebezpečně škubaly, ale bratr odváděl dobrou práci a zasazoval krabovi jednu ránu za druhou. Jednou rukou jsem se chytila za kovovou část vidlí, takže mi přestaly ruce tak strašně klouzat jen po násadě. Konečně jsem se mohla držet o něco lépe a nemusela jsem se děsit toho, že okamžitě sjedu po tyči do prázdna.

 

Dokonce jsem se i odvážila otočit hlavu a podívat se na bratra. Zasazoval krabovi další a další bolestivé rány, při kterých se z krabova břicha vždy vyvalila sprcha zeleného hnusu. Téměř jsem ani nemohla dýchat, protože ten sajrajt byl prostě všude. Stékal mi po obličeji, jeho zápach mě dusil, dostával se mi do nosu i do pusy a já odolávala pokušení si ten obličej otřít. Ne že by to něčemu pomohlo. Při další ráně by mě stejně zalila další sprška.

 

V jednom okamžiku se bratrovi podařilo zasadit krabovi jednu hodně bolestivou ránu, protože ta ohyzdná potvora se začala celá třást. To, že piští, jsem už ani nevnímala, protože mi z toho už dávno zalehly uši. Jediné, co jsem slyšela byl vlastní tep a vzdálené skřípění žebříků kdesi pode mnou a křupání krabova plátu nad mojí hlavou. Krab se stále hystericky snažil krýt si bříško svými nohami a v jednom okamžiku se mu podařilo škrábnout mě přes záda. Trochu víc, abych byla přesnější. A v tom okamžiku jsem se už doopravdy pustila. Prostě stupidní reflexy lidského těla. S vytřeštěnýma očima jsem čekala na náraz na dno šachty a možná i bolest, ale nic z toho se nekonalo. Místo toho mě v podstatě okamžitě za nohy a pas chytly něčí ruce a já byla v bezpečí. O pár schodišť níže totiž stáli chlapi a byli připravení mě kdykoliv chytit, takže jsem padala jen asi dva metry. Výš se za mnou totiž nemohli dostat, protože ta část schodiště spadla. Opatrně mě vmanévrovali k sobě na schodiště a pomohli mi slézt dolů, tedy - lépe řečeno – odnesli mě, protože jsem o sobě pomalu přestávala vědět.

 

Bratr mezitím konečně zasadil finální úder. Při každém vpichu měnil úhel a sledoval každou krabovu reakci. Na tohle byl vždycky lepší než já. Uměl perfektně analyzovat situaci, nehledě na to, jak moc stresová byla a současně to zvládal i vyhodnotit a přijít s nejlepším řešením. Takže když se mu konečně podařilo najít krabovo slabé místo, ten magický vypínací bod, neváhal a opřel se do něj celou vahou. Po té poslední ráně se krab začal celý třást, vyloudil ze sebe neskutečně hlasitý zvuk, který doslova bolel až do morku kostí a pak z ničeho nic celý ochabl a už se ani nepohnul.

 

Zdola se ozvalo nadšené jásání a povyk a já pomalu začala ztrácet vědomí. Posledních pár schodů si už ani nepamatuji, protože jsem kvůli velké ztrátě krve omdlela někomu v náručí.