Krabi III. Dáreček od Amíků
Když jsem konečně došla do naší buňky, téměř všichni už spali. Moje milá rodinka. Vždycky jsme k sobě měli velmi blízko, ale teď když šlo všem doslova o život, měli jsme k sobě ještě blíž.
Mamce a bráchovi jsem ve stručnosti řekla, co se dělo na schůzi i co jsem pak překládala a připadala jsem si vážně nepříjemně. Jako posel špatných zpráv. Jak ráda bych jim řekla, že krabí monstra pochcípala a že už není čeho se bát. Že jsme opět všichni v bezpečí, že jsme tu noční můru přežili živí a zdraví.
Druhý den začal stejně ponuře, jako skončil ten předchozí. Všichni se pohybovali jak bez života, s ustaranými výrazy ve tvářích a za celý den téměř nikdo neudělal nic produktivního. A čím více se blížila sedmá večerní, tím horší nálada tu panovala. Část obyvatel se zavřela ve svých buňkách s rodinami, zbytek se sešel v hale, kde se běžně konala shromáždění. Bíďa totiž navrhl, že bychom mohli za pomoci kamer na dronech sledovat dění venku. Sledovat, co vlastně bude ta tajemná zbraň Amíků a jak to zapůsobí na kraby. Tohle jsem si nemohla nechat ujít. Zaujala jsem své obvyklé místo vzadu u stěny a sledovala jsem, jak se hala pomalu plní, zatímco nervozita a šepot narůstali.
„Lidi, tiše! Mám tu nějaké letadlo!“ ozval se hlas našeho technika v momentě, kdy se na obrazovce jeho malého notebooku začalo něco dít. Lidé v prvních řadách možná i něco viděli, ale my vzadu ani náhodou. Pomalu jsem se tedy začala sunout vpřed, stejně jako ostatní.
„Spodek letadla se otevřel, ale nic jiného se neděje. Zkusím se přiblížit. Snad mi to toho drona nesmete.“ zamumlal Bíďa a začal navigovat drona.
„Vypadá to, že začali s vypouštěním těch nanobotů.“ řekl po chvíli, když se na obrazovce na okamžik mihl jakýsi nezřetelný oblak čehosi, který téměř okamžitě zmizel. A hned po tom se nákladní prostor letadla zavřel a letadlo urychleně zmizelo z dohledu.
„A co krabi?“ ozvalo se odkudsi z davu v hale a Bíďa bleskurychle přepnul na kameru druhého dronu. Zatím se nic zvláštního nedělo. Krabi, kteří k nám byli nejblíže, zrovna vesele spásali jeden menší kostelíček a rozhodně se nezdálo, že by se s nimi dělo něco, co by jim bylo proti srsti. Když se nic zajímavého nedělo ani po půl hodině, lidé začali brblat a pomalu se rozcházeli.
„Přibliž mi toho kraba vlevo, prosím.“ poklepala jsem Bíďovi na rameno a ukázala mu, kterého přesně myslím. Už nějakou chvíli jsem stála těsně za ním s dalšími lidmi a jen jsem tiše pozorovala dění na monitoru.
„Jo, ten se chová divně. Nějak se cuká.“ přitakal jeden muž stojící poblíž a pobaveně se zasmál.
„Třeba ty americký srance začínaj konečně fungovat.“ usmál se triumfálně a spokojeně si zamnul ruce.
„Něco se rozhodně děje. Ale pro nás to dobré nebude. Sleduj.“ řekla jsem znepokojeně, když sebou zmiňovaný krab začal cukat ještě víc. A pak z ničeho nic doslova vystartoval po dalším krabovi a pustil se s ním do lítého boje. Vypadalo to, jako by mu úplně přeskočilo. Nejhorší bylo, že se tak začali během chvilky chovat i ostatní krabi a za okamžik to byla jedna velká mela. Pak se ale něco stalo a všichni krabi se jak na povel rozutekli do všech stran. Nebo se o to alespoň pokusili. Zmateně pobíhali kolem, naráželi do sebe navzájem i do okolních budov, stromů a na všechno zuřivě útočili. Jeden z krabů se začal dokonce prohrabávat pod zem. S hrůzou v očích jsme sledovali dění na monitoru a Bíďa zkoprněle poodlétl s dronem o kus výše, abychom viděli celou scenérii ve větším záběru. Bylo to šílené. Většinou se krabi pohybovali víceméně spořádaně, v jakýchsi organizovaných stádech a nikdy, doopravdy nikdy mezi sebou neměli větší mezery než nějakých dvacet metrů. Ale teď? Teď si každý běžel kam se mu zlíbilo, jejich agresivita rapidně narůstala a jejich pohyb byl více než chaotický.
„Míří zpátky. Přímo k nám.“ zašeptal vyděšeně Bíďa a ukázal na pár krabů, kteří pomalu opouštěli naše zorné pole.
„Sleduj jejich pohyb. Všichni ostatní do svých buněk, okamžitě. A až do odvolání bude zákaz elektřiny.“ ozval se hlas starostky a nikdo se neodvážil ani pípnout na protest. Všichni se spořádaně rozešli a brzy byla hala opět téměř prázdná. Zůstalo nás tu jen pár, jen my, tak zvaní vedoucí a hlavní články řetězu.
„Za jak dlouho se k nám dostanou ti nejbližší?“ ozval se pan Kudrna, jeden z našich inženýrů, který dohlížel na stabilitu a zabezpečení celého našeho podzemního útočiště.
„Byli od nás tak patnáct, dvacet kiláků. Jestli půjdou normálním tempem a budou spásat na co přijdou, tak jim dávám tak tři dny. Pokud ale jen takhle chaoticky poběží, tak je tu máme do ... no klidně do dvou hodin.“ odpověděl Bíďa po chvilce přemýšlení a počítání.
„Pokud se jen přeženou po povrchu jako minule, nemáme se čeho bát.“ pokusil se pan Kudrna o povzbudivý úsměv, který se ale minul účinkem.
„Ale Franto, viděls přece, že se začal hrabat pod zem!“ vyhrkl jeho kolega a pro efekt ho chytil za rameno, aby s ním mohl pořádně zatřást, jako by se ho snad snažil probudit z té přespříliš optimistické vidiny bezpečí.
„Viděl, ale upřímně, jak hluboko se může taková potvora prohrabat? Zvlášť, když má jen klepeta a pár špičatých noh.“ pokrčil Kurdna rameny a podíval se na Bíďu v naději, že snad jeho teorii nějak podpoří. Ten jen přepnul kameru zpátky na skupinku krabů a hledal toho, který se za kostelíkem snažil prohrabat pod zem. Okolí kostela už ale bylo naprosto prázdné, ani jedno ohyzdné krabisko v dohledu. Bíďa opatrně slétl s dronem níže, abychom měli lepší výhled na tu díru, kterou krab vyhloubil a s úlevou jsme si všichni oddechli. Krab vyhrabal sotva půl metrový dolík a pak se nejspíš rozhodl, že jako horník moc nepochodí a raději se přesunul jinam.
„No aspoň že tak. Zítra s chlapama přivaříme posledních pár mříží, co tu ještě máme a tím budeme mít kompletně zafixované přístupové cesty od hlavního poklopu.“
„To je dobrá zpráva.“ ozvala se starostka a pak nás přelétla pohledem.
„Rozhodně nemá cenu začít plašit dřív, než budeme vědět, na čem vlastně jsme. Třeba sem krabi ani nedorazí.“ pokrčila rameny a pokusila se o úsměv.
„Měli bychom jít spát. Zítra budeme moudřejší.“ Všichni jsme přikývli na souhlas a pak se každý rozešel za svými povinnostmi a teprve až potom do svých buněk.
„Také bys měla jít spát, Elis.“ ozval se Bíďa, když začal navigovat drony zpátky, aby pak mohli přistát v jedné z šachet, která většinou sloužila jen jako odvětrávací.
„Na mě je ještě brzy. Dřív jak v deset stejně neusnu.“ pousmála jsem se.
„Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ nabídla jsem a čekala na jeho odpověď. Úplně se ponořil do navigace dronů, takže mě nejspíš ani nevnímal. Typické. Pobaveně jsem mu rozcuchala vlasy, abych na sebe upozornila a pak jsem zopakovala svoji otázku.
„Můžeš mi tu chvíli dělat společnost, jestli chceš. Budu ještě nějakou dobu sledovat kraby, jestli nemíří k nám. Akorát teď ... nemůžu ... žádného najít.“ zamumlal, když s dronem vzlétl výše, aby měl v záběru kamery větší plochu.
„Vždyť jich u kostela bylo čtrnáct, ne? Nemohli jen tak zmizet.“ namítla jsem a přes Bíďovo rameno jsem zkoumala obrazovku notebooku. Doopravdy to vypadalo, že krabi prostě zmizeli. Ani druhý dron nám neukázal nic jiného, než zpustošenou krajinu.
„Nevěřím tomu, že by ty americké srance ty kraby vymazaly z povrchu zemského.“ zavrčela jsem nespokojeně a převzala jsem řízení jednoho dronu. Chvíli jsme s Bíďou prozkoumávali okolí, než jsme konečně našli nějaké kraby. Hnali se neuvěřitelnou rychlostí bůh ví kam a kličkovali a manévrovali u toho tak šíleným způsobem, že to bylo až groteskní. Bylo jim jedno, jestli do něčeho narazí nebo ne, když narazili, tak prostě změnili směr úplně stejně, jako otravné mechanické hračky z pouti.