Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krabi II. Je libo krabí nožku?

 

„Prosím, klid! Vítejte na čtyřicáté první schůzi.“ halou se rozezněl zvučný hlas paní starostky. Šrumec v hale okamžitě ustal a všechny hlavy se otočily k maličkému podiu, na kterém stála starostka a za ní pár dalších lidí s vyššími funkcemi.

 

„Je mi velkou ctí vám oznámit, že se naše jednotka dnes rozrostla o dalšího člena! Jmenuje se Peťulka, váží tři kila dvacet a je to silný, zdravý kluk. Už je nás tady 618!“ starostka se nadšeně rozhlédla po davu před sebou. Všichni se tvářili šťastně. Na narození tohohle drobka se tu čekalo už dlouho a všichni se na mrňouse těšili. Halou se rozlehlo bujaré veselí a gratulace, ačkoliv maminka i mimčo byli stále v lékařském oddělení.

 

„Dobře, dobře, to by stačilo. Uklidněte se.“ starostka si opět zjednala klid a najednou zvážněla. To nevěstilo nic dobrého. Špatné zprávy jsme tu už dva týdny neměli. Naposledy, když se při výkopu propadla stěna tunelu a jeden z nejsilnějších chlapů si při tom vyvrknul kotník.

 

„Podle posledních letů s drony jsou od nás nejbližší krabi zhruba patnáct kilometrů a nemíří naším směrem. Až do odvolání tedy můžete používat elektřinu každou sudou hodinu. Ale!“ zvýšila hlas, když se davem rozlétlo kolektivní nadšení.

 

„Na webu, který sleduje krabí situaci se dnes ráno objevily zprávy, že Amerika má v plánu shodit na Evropu další bomby. Tentokrát už ne žádné nukleární, ale prý něco s nano-technologiemi. Jedná se o novou technologii, kterou údajně nemají vyzkoušenou v praxi, ale ... no, znáte Američany. Věčně se míchají do našich záležitostí.“ starostka si povzdechla a všechny nás přelétla unaveným pohledem.

 

„Mají v plánu je shodit zítra večer kolem sedmé hodiny, našeho času. Intel tvrdí, že pro lidi je tato technologie neškodná, nicméně nevíme, jak zapůsobí na kraby. Je možné, že změní svůj směr a vrátí se. Doporučuji proto připravit se na cokoliv. Také z toho důvodu bude zítřejší shromáždění mimořádně v pět hodin.“ starostka se na chvíli odmlčela a zachmuřeně nás pozorovala.

 

„Ale nebojte, zvládli jsme to až do teď, když budeme držet při sobě, zvládneme to i nadále.“ řekla povzbudivě a věnovala nám jeden ze svých okouzlujících úsměvů.

 

„A teď je na řadě druhá část programu, máte volný prostor pro vaše myšlenky.“ řekla a sestoupila z maličkého pódia, aby udělala místo ostatním, stejně jako každý večer. Nicméně se nezdálo, že by se dnes chtěl někdo dělit o nějaké nové nápady a zlepšováky, jak bychom si mohli život tady dole vylepšit. Všichni byli až moc pohrouženi do svých myšlenek, které nebyly zrovna růžové. Proklatí Amíci! Jestli ty kraby naženou zpátky k nám, tak - !

 

Když se ani po deseti, nekonečně dlouhých minutách nikdo k ničemu neměl, starostka shromáždění rozpustila a popřála nám dobrou noc. Pfehh, že prý dobrou noc. Jak po takových zprávách vůbec bude moct někdo v klidu spát?!

 

Pomalu jsem se odlepila od stěny, o kterou jsem se celou dobu opírala a zatímco se lidé pomalu rozcházeli do svých buněk, kde žili, já se vydala za naším hlavním technikem. To on měl na starost drony a zároveň i každodenní kontrolování webu. Kvůli opatrnosti s elektřinou, abychom jí nepoužívali příliš mnoho a nepřilákali tak k sobě kraby, jsme měli za den povolených jen pár okamžiků, kdy bylo možné elektřinu používat. A to ještě jen když to náš technik sám schválil, v závislosti na tom, jak daleko od nás krabi byli.

 

A co se toho webu týče, krátce po té, co tohle všechno vypuklo, někoho napadlo založit web, který bude shromažďovat všechny informace o krabech. Bůh žehnej tomu člověku! Jsou tam videa od přeživších, přibližná mapa pohybu i počtu krabů i diskuze o tom, jak se proti nim bránit, kde by mohli mít slabiny a další podobné věci. Většina webu je vedená v angličtině, protože to je momentálně jediný jazyk, který ovládá zhruba 80% evropské populace, nicméně už jsme si tu hezky na koleni louskali i nespočet cizojazyčných příspěvků, které se ukázaly jako velmi přínosné. Třeba když jsme nedávno z řečtiny přeložili článek, který velice dopodrobna rozepisoval, na jakou vzdálenost jsou krabi schopni vycítit elektřinu.

 

Řeknu vám, nikdy bych nevěřila, že se během konce světa naučím tak obstojně další dva jazyky. Než tohle začalo, už tehdy jsem měla v repertoáru tři cizí jazyky, které jsem byla schopná více či méně použít. Takže bylo jen otázkou času, kdy se ze mě kromě organizátora dětských činností stane i příležitostný překladatel webových zpráv.

 

„Ahoj.“ pozdravila jsem a lehkým zamáváním jsem na sebe našeho technika upozornila.

 

„Elis, ahoj. Zrovna tebe jsem hledal. Potřebuji abys mi něco přeložila.“ řekl a okamžitě ze svojí brašny začal lovit nějaké papíry. Jen jsem se v duchu usmála a posadila jsem se na volnou židli. Gestem jsem mu naznačila, ať se posadí vedle mě a čekala jsem, než najde všechno, co tak hekticky hledá.

 

Náš technik byl doslova ukázkový příklad šprťáckého nerda z amerických filmů. Vysoký hubeňour, kterého jste nikdy nezahlédli v ničem jiném než v šedých kalhotách, v košili a podivné vestičce snad po pradědečkovi, s brýlemi o tloušťce popelníků, na obličeji pár rozkošných pih a na hlavě čupřina neposedných kudrnatých vlasů. Bylo mu něco kolem třiceti, ale rozhodně na ten věk nevypal a hlavně mu taky nikdo nikdy neřekl jinak než Bíďa. Nicméně když se stal naším hlavním technikem, nesmírně si na tom novém titulu zakládal. Hlavní technik Bíďa. Přes elektroniku a podobné hračičky byl vážně machr a upřímně, na tomhle postu bych si nedovedla představit nikoho jiného.

 

„Eliško, jak jsi na tom se svojí slovinštinou?“ zeptal se mě vážně a podal mi pár papírů s jeho chaotickým škrabopisem, zároveň s pár čistými papíry a obyčejnou tužkou.

 

„Se slovníkem úplně skvěle.“ řekla jsem po pravdě a zběžně jsem do papírů nahlédla.

 

„Pořád ještě nefunguje tiskárna, hm?“ zamumlala jsem, když jsem se snažila přelouskat prvních pár vět z chaotického písma do něčeho, co bude mému mozku aspoň trochu povědomé.

 

„Hele, tohle vypadá jako ... skoro jako pitevní zpráva?“ řekla jsem po chvíli zmateně, když mi došel význam prvních pár vět.

 

„Pitevní zpráva? Jako – jako kraba?“ zeptal se mě s neskrývanou nadějí v hlase a pak z tašky začal zase něco lovit.

 

„Kraba, jo. Ale prý jen jeho, uhh jedné nohy a asi klepeta. Nejspíš klepeta, tohle slovo neznám.“ řekla jsem po chvíli, kdy jsem se prokousávala dalšími větami.

 

„Hele, na tohle vážně potřebuji slovník, bez něj to - “ ani jsem to nestihla pořádně doříct a už jsem před obličejem měla slovník, který Bíďa konečně vylovil ze své bezedné brašny. Jen jsem se na něj usmála a pustila se do překládání. Se slovníkem mi to šlo mnohem lépe, ale můj původní předpoklad byl správný. Zpráva se doopravdy týkala podrobné pitvy krabí nohy a klepeta. Podle úvodních vět se do sebe prý pustili tři krabi, nikdo neví proč, ale jednoho zranili, když mu svými klepety od těla oddělili téměř celou nohu a jedno z klepet, které prý vykloubili a ono pak samo upadlo. Autor zprávy uvedl, že zraněného kraba stále opatrně sledují a jestli zdechne úplně, podrobí ho kompletní pitvě. Pokud se do něj tedy nějak dostane. Ale to ho prozatím prý moc nezajímá.

 

„Nebyly k tomu i nějaké nákresy nebo něco?“ zeptala jsem se ho zhruba po půl hodině, kdy jsem se statečně prokousávala čistě medicínskými pojmy o stavbě krabí nožky a začínala jsem se v tom pomalu ale jistě ztrácet. Tohle by chtělo nějakého veterináře. Nebo kohokoliv, kdo toho o krabech celkově ví víc než já. Ono nějaké matné vzpomínky na základku a informace typu je to členovec a dobře chutná, mi zrovna moc nepomáhaly.

 

„Ne, nic k tomu nebylo. Bylo to vložené dneska, zhruba před dvěma hodinami. Stihl jsem to opsat jen tak tak, než začalo shromáždění.“ pokrčil Bíďa rameny a na chvíli zavřel knihu, které se věnoval, zatímco jsem překládala.

 

„No asi takhle. Přeložím to, ale chytrá z toho nejsem. Možná že pan Stašek by si s tím uměl poradit.“ navrhla jsem po chvíli. Měla jsem na mysli našeho všemi oblíbeného seniora, který dříve pracoval jako veterinář v kravíně a tak nějak měl na tohle asi nejvyšší kvalifikaci. Nenapadal mě nikdo jiný z naší jednotky, kdo by měl zkušenosti se zvířecí anatomií. Možná ještě náš lékař by se v tom mohl trochu vyznat, ale kdo ví.

 

„Stašek. Dobře. Hned za ním skočím.“ vyhrkl nadšeně a než jsem se stihla zorientovat co se vlastně děje, Bíďa už pelášil pryč. Rozhlédla jsem se kolem. Ani jsem si neuvědomila, kdy se hala úplně vyprázdnila. Po zádech mi přejel mráz. Co když je tohle naposledy, co jsme se tu tak hezky sešli? Co když nás zítřejší zásah Amíků totálně položí? Co když ...?

 

V duchu jsem se profackovala a znovu jsem se vrátila k překladu. Musela jsem se soustředit na to, co bylo teď. To bylo důležité. Jednou rukou jsem listovala ve slovníku, druhou jsem psala české překlady, hezky jako za starých časů tehdá na vysoké, kdy jsem vždycky noc před termínem dokončovala svoje chaotické překlady a doufala v boží zázrak.

 

Pomalu jsem se blížila ke konci, když se Bíďa vrátil i s panem Staškem. Nejspíš ho vytáhl z postele, soudě podle jeho pyžama, přes které měl přehozený svůj oblíbený zimní kabát. Zdvořile jsme se pozdravili a já mu okamžitě dala svoje hotové překlady. Už nějakou chvíli se text nevěnoval anatomii krabích končetin, ale způsobu, jak se do nich ten slovinský vědec vlastně dostal. Do krabí nožky se dostal v pohodě, protože byla od krabích klepet už otevřená a tedy plně přístupná. Horší to bylo s vykloubeným klepetem. Byl tu celkem dlouhý seznam všech jeho pokusů a nezdarů, až nakonec zabodoval s jakýmsi typem laseru.

 

Posledních pár vět bylo věnováno tomu, že různě upraveným krabím masem dokonce i nakrmili pokusné psy. Bůh ví, co s organismem udělá zmutované maso, které bylo vystaveno brutálním dávkám radiace. Ale pro vědu cokoliv, že? Hlavně totiž jakýkoliv, byť i sebe hloupější poznatek se může ukázat jako užitečný, když ho dokážeme správně využít. A věřte mi, kdyby se třeba takoví Asiaté dozvěděli, že zmutované krabí maso zázračně léčí problémy s potencí, do pár let nám je tu vyhubí a my nebudeme muset hnout ani prstem. Ne, jen vtipkuji. Sice je pravda, že tradiční orientální medicína, která takovým věcem věří, stojí za vyhynutím jak nosorožců, tak tygrů a některých dalších druhů, ale nemíním tu z Asiatů dělat nějaké vrahy nebohých zvířátek. Ale vážně, nějaká pomoc s kraby by se vážně šikla.

 

„Hotovo.“ vydechla jsem, když jsem konečně zavřela slovník a pohodlně jsem se opřela do židle.

 

„Zklamu vás, mladí, ale já mám také hotovo.“ ozval se pan Stašek, když zběžně nahlédl i do zbytku mých překladů.

 

„Tohle je vysoce nad moje vzdělání. Avšak nemyslím si, že by nám některá z těchto anatomických informací byla k něčemu prospěšná.“ dodal, když jsme se na něj s Bíďou oba nechápavě podívali.

 

„Být vámi, tak bych se zaměřil na tu část, kdy pan vědec laserem otevřel krustu krabova klepeta. To jediné byste mohli využít. Ale z anatomie tu doopravdy není nic podstatného.“ řekl a vrátil mi všechny papíry.

 

„Laser tady budu těžko dávat dohromady.“ poznamenal Bíďa, když nad tím chvilku přemýšlel. Pak zklamaně svěsil ramena.

 

„Noo, nevadí. Aspoň teď můžeme poskytnout překlad i dalším na webu.“ ozvala jsem se po chvíli ticha.

 

Aspoň něco, když už nic jiného. Třeba se někomu podaří najít v tom něco užitečného, třeba má někdo prostředky na sestavení toho laseru. Musíme v to doufat.

 

Víte, stalo se jakousi tradicí dělit se o své překlady na krabím webu. Usnadňovalo to spoustu věcí a navíc za každý přidaný překlad či jiný, užitečný příspěvek se získávaly jakési – řekněme bodíky. A věřte mi, bylo více než žádoucí, mít jich co nejvíce. Amíci, ačkoliv nám sem věčně posílali jednu bombu za druhou, tak pro Evropu udělali opravdu velké gesto, když nám sem zavedli jejich joo supr tajnou technologii, která měla být veřejnosti odhalena až za nějakých dvacet let. Jednoduše řečeno, díky těmhle hračkám jste měli možnost připojit se k internetu i z podzemí. Podle toho, jak silný to mělo signál, by se s tímhle byl schopný připojit i Satánek ze svého obýváku. Alespoň tak o tom vtipkoval Bíďa, když se to k nám dostalo.

 

Jakmile se totiž poprvé v praxi ověřila naše teorie „hurá pod zem, budeš tam v cajku“, Amíci udělali velkou akci a každému státu shodili doslova vagon těchhle kouzelných krabiček. A vzhledem k tomu, jak maličká země jsme, každá z našich jednotek dostala svoji vlastní kouzelnou krabičku. Zbytek jsme pak nabídli za stavební materiál Němcům, protože našim bratřím ze Slovenska krabičky taky přebývaly a bylo tudíž zbytečné jim je ze solidarity cpát. Navíc dříve byly k připojení internetu nutné všelijaké věže, antény, satelity a bůh ví co ještě, ale s tím, jak krabi vše hravě likvidovali, brzy bychom ztratili spojení s okolním světem. A věřte mi, okolní svět chtěl vědět, jak se s tímhle problémem snažíme poprat. Když už ne kvůli ničemu jinému, tak hlavně kvůli pohybu krabů.

 

Nejdůležitější na počtu bodíků bylo to, že se podle jejich počtu zvyšovala výše signálu i přenos dat. Nejspíš jako za odměnu, alespoň tak jsem to chápala já. Jak to bylo ve skutečnosti, věděli jen Amíci. To oni to měli v režii, protože to byly jejich spešl upravené satelity, které nám nad Evropou kroužily a dovolovaly nám být online 24/7 i teď, během konce světa.

 

Ne že by si tedy někdo troufal být věčně online, protože veškeré počítače a všechno stále žralo elektřinu a to lákalo kraby jak vosy na zmrzlinu. Přiznám se vám, dříve jsem byla online skoro pořád i když jsem k tomu neměla jediný důvod. Byl to prostě trend naší doby. Být neustále připojený, neustále k dispozici, neustále v kontaktu s lidmi, na kterých vám vlastně vůbec nezáleží. Sdílet na sociálních sítích všechny nedůležité aspekty svého nudného života a za pomoci vtipných filtrů tomu všemu dát sladkou přetvářku, že to je jinak, že jsme cool a ostatní nám mají co závidět. Tyhle časy jsou ale pryč. Když smíme použít elektřinu, pravda, připojím se a ze zvyku checknu svoje sítě, ale během pěti minut už jsem zase offline a raději elektřinu využívám k vaření nebo k dohřátí vody ve sprše.

 

„Myslím, že pro dnešek už bychom to měli zabalit a jít se pořádně vyspat. Přesně jak radila starostka.“ nadhodila jsem po další chvíli hloubavého ticha a tak jsme se s tichým popřáním dobré noci rozešli do svých buněk. Bůh ví, co nás čeká zítra s dalším dárečkem od Amíků.