Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zklamání

2. 2. 2010

Zklamání je strašná věc. Hrozně bolí a člověk si uvědomí svoji bezvýznamnost. Tu neschopnost tomu zabránit. Ten strašný humor osudu, který si s námi hraje jak s pouťovými loutkami.

 

Zklamání … myslela jsem si, že v podstatě okamžitě dokážu rozeznat svoje emoce, ale kupodivu jsem se ošklivě spletla. Jen se pro jistotu nevracím v minulosti a nebádám, co dál jsem „špatně odhadla“.

 

Nemíním tu rozpitvávat onu událost, která mě donutila se nad zklamáním všeobecně zamyslet.

 

Je to zničující. Drtící. Snad i pomstyhodné. Nicméně, slyšet zvuk tříštících se nadějí a snů je pro duši nesnesitelný. Bolí to, tak hrozně … moc … to bolí! Ještě horší je uvědomit, že vzniknuvšímu zklamání šlo zabránit třebas i jen jednou jedinou větou. O to víc to dokáže mrzet, a o to silněji to člověk prožívá.

 

Ale … co je vlastně zklamání zač? Je to pocit bezmoci? Pocit ztráty naděje, jistoty? Nebo je to jen nějaký zdeformovaný a evolucí vybroušený duševní stav? Kdo ví …

 

Zklamání je strašná věc … tak strašná, že by raději neměla existovat. Ale přesto … přesto tu zklamání je, aby zkrášlovalo naše životy.

 

Vaše Es

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář