Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z kopéééčka, joho hó.

22. 1. 2010

Jde to se mnou z kopéééčka…

Měla bych se jít zahrabat. Hodně daleko a hodně – hodně hluboko.Opět mám nějaké depresivní stavy, melancholický nálady a sebevražedný choutky. Jiné choutky nezmiňujíc.

Vážně mám pocit, jako bych se teprve teď probudila. Jako by mi teprve teď došlo, že mi za chvíli bude devatenáct, že za pár měsíců budu maturovat a že chcu jít na vejšku. Nějak si totiž nedokážu představit, že bych začala fungovat jako pravej dospělák. Na to si připadám ještě moc … nedospělá.

Grr … teprve teď – pár dní před vízem mi došlo, že jsem flákač. Když tak poslouchám holky, že jim vyznamenání uteče jen kvůli jednomu paličatému vyučujícímu … tak se stydím za svoje strašný známky. Vážně – tohle bude moje nejhorší hodnocení za celou střední a vůbec. A přitom by to mělo být naopak. Měla jsem se snažit mít co nejlepší známky aby se moje titěrný šance dostat se na vejšku krapet zvýšily T_T. Vážně se stydím. Nehorázně – moc.

Hm … výběr vš je taky slušný způsob jak se zdravě stresovat. Nakonec, proč ne, že? Vypadá to, že se dám na jazyky. Lépe řečeno zkusím tzv. filologii. Cizí jazyky jsou v podstatě jediné, co mi „jde“ a co mě dokáže nadchnout a bavit. Teď mě hlavně zajímá OSP, asi jsem si neměla dávat ten brzký termín – už šestého února … na druhou stranu bych to asi psychicky nevydržela, kdybych to věděla víc měsíců předem (při troše štěstí bych na to zapomněla).

Nejvíc mě však děsí, že jsem se zas dostala do spisovatelský krize. Nebo jsem se z tý minulý prostě a jednoduše ještě nedostala. Tak nějak jsem to ještě snášela, že slovíčka ke mně nechcou, že nedám dokupy jedinou větu natož myšlenku … ale dneska mě to vážně dorazilo. Otevřela jsem „agenta“ připsala jsem slovíčko doopravdy a tím moje dnešní psaní skončilo.

Grrr….kdybych mohla, šla bych se někam vykřičet, dostat ze sebe ten tlak, ten řev, tu strašlivou sílu hněvu a všeho ostatního, co ve mně je. Jenže – jaksi – tohle si prostě nemůžu dovolit. Už takhle si všichni pomyslně klepaj na čelo, jen kolem nich projdu. Jednak pro to, že jsem to já a druhak pro to, že … že jsem to prostě já. Šílená, lehce labilní holka s nepříčetným chováním a zvláštními myšlenkami. Se sklonem zajímat se o věci (a toužit po nich), které jsou pro normálně smýšlející lidi tabu. A korunka toho všeho je, že nejdu s dobou. Nechlastám, nekouřím, s nikým nechodím, nečtu bulvár, nesleduji poslední módu, nechodím na chlastačky …

Tak nějak mám pocit, že celej můj život je jeden velkej omyl. Někdo se tam nahoře přepsal nebo měl hold blbej den, když smolil můj osud.

Dokonce se začínám upínat k nesmyslným vidinám, k hloupým fantaziím … Snad úmyslně si vtloukám do hlavy, že jen jedna jediná věc (třeba nějaká skladba, slashový pár) mě dokáže držet nad vodou a věřím tomu. Možná jsem vážně takovej slaboch, že potřebuju mít pomyslnou svíčku v labyrintu. Že potřebuji světlo, které mě povede temnotou reality.

Jo, jsem slaboch. Nic nevydržím, nic pořádně neumím, za nic nestojím … o mě nikdo nestojí. Proč taky. I když o sobě tvrdím, že jsem v čemkoliv jiná – ať už to je nepříčetná touha po yaoi, nehynoucí láska k Japonsku, slabost pro kluky typu „drsnej šampónek“ … a přesto přese všechno jsem jen obyčejná holka, která se v podstatě ničím neliší od ostatních. Možná jen tím, že jsem tak strašně uzavřená vůči cizím vlivům. Začíná mě napadat zlá myšlenka, jestli vlastně celý život nežiji v přetvářce. KDO jsem doopravdy. A kým mám být. A proč.

Poslední dobou hodně často přemýšlím – ano, u mě je to zřejmě velmi neobvyklá činnost, podle toho, jak se všichni tváří, když tohle řeknu. Nicméně docházím k závěru, že vše je zbytečné. Nic není stálé. Tak proč se snažit, když stejně všechno pomine. Teď jsem si vzpomněla na němčinu. Děláme tam něco o rodině, manželství, zásnubách atd., různý důvody proč se vzít a proč ne, jestli mít děcka a kdy nebo ne … Prostě a jednoduše slátaninky pro sladký holčičky, aby si měly o čem povídat. Mě osobně to přijde – rodina a spol. – krapet přitažené za vlasy. Jistě, pár se rozhodne stvořit nový život, pak se o prcka staraj, až jim nakonec vyroste a uteče z domu a oni zůstanou sami. Další – podle mě zbytečná snaha. Mám pocit, že by mě měl někdo naučit, jak mít radost ze života. Jak zahnat ty dotěrný myšlenky o nesmyslnosti bytí usw. Nebo aspoň, jak přijít na jiný – radostnější – myšlenky.

Co vlastně znamená být šťastný? … Vždyť každý v sobě nosí smutek a žal, i když si to třeba nepřizná nebo nechce přiznat. Vypadáš smutně …slýchávám poměrně často. Asi to bude pravda.

Chjo … měla bych toho nechat, stejně zase jenom plácám nesmysly a furt dokola omílám jedno a to samé.

Nemám důvod být šťastná, nemám proč …

Vaše Es

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář