Jdi na obsah Jdi na menu
 


Víkend s otaku a bronies

Jak jinak začít než větičkou „Na otakon s bronies jsem se těšila jak malý děcko na Vánoce“. Ano, těšila jsem se, jednak proto, že na jeden víkend nebudu muset být tou starší zodpovědnou sestrou která má všechno na starost a druhak proto, že uvidím známé tváře a poznám někoho nového.

 

Prve jsem dost váhala – přece jen zrovna tenhle víkend jsem měla mít volno, mamka s maličkým bráškou jela pryč a pro mě se to jevilo jako možnost udělat velký pokrok na cosplayích. Nicméně jsem se rozhodla že pojedu do Havlíčkova Brodu a cosplaye nechám ležet ladem. Můžu na nich přece pracovat kdykoliv. Za to srazy se pořádají jednou za uherský rok protože domluva je celkem oříšek.

 

Nicméně i přes to nadšení jsem se začala balit až v sobotu ráno před odjezdem. To byl vážně stupidní nápad. Nervy jsem měla na pochodu a zapomněla jsem pár věcí – mimo jiné i baterky do foťáku, se kterými pak moje odvážná sestřička běžela v dešti až na nádraží. Upřímně doufám, že mi z toho neomarodí, měla bych pak velké výčitky. Navíc jsem si zapomněla doma i energeťák, který jsem považovala za nutnost. Většina energeťáků mě spíše uspává, nicméně jeden druh mě dokáže krásně naspeedovat a rozkecat – a mě se zdálo jako „chytré“ se jím nadopovat abych nebyla zase ta zamlklá otaku. Už jsem párkrát slyšela názor že to vypadá fakt divně když jen sedím, mlčím, pozoruji ...

 

Cesta vlakem proběhla v nerušeném klidu deštivého rána. Dost jsem váhala, jestli do svého „outfitu“ zařadit i brejličky bez kterých jsem totálně slepá a nerada je nosím ... nakonec jsem se rozhodla že raději všechny uvidím v HD rozlišení i za cenu toho, že mi to zkazí můj „vzhled“ (jo, vážně ty brýle nesnáším :D ale čočky si pořizovat nemíním).

 

Jakmile jsem dorazila do Havlíčkova Brodu, nacupitala jsem před nádražní budovu a čekala jsem. Po chvilce jsem uviděla „nenápadnou“ čtyřčlennou skupinku se dvěmi známými tvářemi, takže jsem se odlepila ze svého čekacího místečka a vyšla jim těch pár kroků naproti. Následovaly nějaké formalitky v podobě přivítání a představování.

 

Potom jsme se otočili a šli jsme na malý nákup do Kauflandu, sehnat si něco na zub. Neváhala jsem a koupila jsem si energeťáček. Musím říct, že na podobné akce je to pro mě geniální řešení. Necítím díky němu hlad, takže vydržím bez jídla fakt strašně dlouho (děsivě dlouho). Netuším proč, ale nerada se na podobných „akcích“ cpu. Plus – když se mě někdo na něco zeptá, nemám problém odpovědět a začít mluvit. To je asi tak všechno. Na druhou stranu – po vypití takového drijáku se klepu jak po bouřlivé noci, mám chuť všechny objímat a mám neodolatelnou chuť na sladké. Vážně se musím pochválit že jsem se po nikom nevrhala i když ty choutky tu byly :D

 

Když jsme pak konečně dorazili ke klubovně, už tam na nás čekaly další dvě účastnice našeho „srazu“. Následovalo další představování, rychle jsme se zabydleli v klubovně a rovnou jsme si pustili nějaký díl MLP, na jehož základě jsme potom hráli zajímavou deskovku s figurkami poníků. Upřímně – nikdy jsem ty barevné poníky moc nemusela, fakt mi to připadalo a možná stále i připadá dost dětinské a na hlavu postavené, ale po víkendu s poníky a zas jen poníky si začínám říkat, že by nebylo na škodu se na ně podívat trochu blíž a zjistit co jsou vlastně zač.

 

Hra měla jednoduchý cíl - zachraňovali jsme obyvatele Ponyville před ňufatými záškodníky. Bylo zajímavé sledovat pohyb figurek po hracím poli, párkrát jsme došli k závěru, že mají party v lese či na radnici ^ω^ Dokonce se nám podařilo vyhrát a upřímně se tomu docela divím, protože většina z nás o té hře do té doby neměla nejmenší tušení. A navíc nám i chvíli trvalo, než jsme pochopili pravidla hry a schopnosti našich poníků. Ke konci hry se pár lidí začalo zabavovat jinak, po hře jsme si ještě chvíli hráli s figurkami. Aneb jak málo stačí ke zvrhlé pubertální radosti.

Čtyři nejaktivnější horlivci potom hráli pohybovou hru (TV Superstars). Následovaly nějaké další hry a potom nám dovezli objednanou pizzu. Někdy v té době se k nám připojil ještě jeden hošan. K pizze jsme si pustili nějaký pony film a po něm jsme vyrazili zpátky do Kauflandu – tentokráte nakoupit nezbytné rekvizity na tichou knihovnu. Bylo to vážně zmatené a zdlouhavé nakupování, ale bylo to zábavné. Zvláště když jsme každý úsek několikrát obcházeli dokolečka, než jsme se uráčili posunout se dál.

 

Když jsme se vrátili, rozdělal se oheň a všichni se tam přesunuli. Než jsme se ale všichni odebrali k ohništi, vytáhla jsem tu svoji pomačkanou iron manovu helmu. Cesta jí moc na kráse nepřidala, ale po chvilce úprav zase víceméně nabyla svého původního tvaru. Divila jsem se, jaký rozruch dokázal vyvolat ten malý pomačkaný výtvor.

 

Někdy během opékání všeho možného se k nám připojil Ryukko a potom i Martina s doprovodem. U ohně se povídalo o všem možném a v podstatě o ničem, nicméně to bylo miloučké posezení.

 

Musím říct, že je naprosto kouzelné, jak dokáže záře plamenů změnit můj pohled na lidi. Je to úžasná magie a já se jí nedokážu bránit.

 

No a když se potom opeklo všechno co se dalo opéct a sníst, uhasil se oheň a všichni – v úžasném rekordním počtu 11 lidí – jsme se vrátili zpátky do klubovny připravit vše na tichou knihovnu.

 

Těžko říct, jestli je lepší hrát ve více či méně lidech. Když nás je více, tak jsou trestací úkoly o něco delší a nejspíš i bolestivější, na druhou stranu se může stát, že se někomu do ruk za celou hru nedostane ona osudná karta, tak jak se to stalo tentokrát. Musím zaťukat, že na mě nepadly žádné strašné úkoly, i když jich tam tentokrát bylo docela dost. Měla jsem jen nějaké motání se dokola v předklonu (což je pro někoho s nižším tlakem jako mám já docela dost bolestivé) a potom jsem se stala modelem pro kreativní spoluhráče - kadeřníky. Bylo to celkem příjemné, když se kolem mě motalo několik lidí a tvořili mi šílený účes :3

 

Po tiché knihovně se pomalu začali všichni rozcházet domů, pustili jsme si vtipnou doramu My boss my hero a nakonec jsme zůstali jen čtyři, kdo tam chtěli nocovat. Bez nějakého skrytého úmyslu padl dotaz ohledně vysvětlení jednoho použitého pojmu, od čehož jsme se dostali ke sledování lechtivějších anime. Někdy v průběhu noci jsem si rozčesala ten super účes který mi byl vytvořen při tiché knihovně. Později mě docela mrzelo že jsem odolala svému egoistickému egu a nenafotila si to. Nicméně – tohle bylo poprvé za strašně dlouho dobu kdy jsem při používání hřebenu měla v očích slzičky bolesti, protože ten můj lak drží vážně dost dobře. Navíc v takovém množství které mi na vlásky použili, mi z hlavy padal doslova po kusech, takže jsem si pak chtě nechtě šla vlásky namáchat protože ten lak se ze mě jen sypal :D

 

Než jsme šli spát, zahráli jsme si ještě nějaké hry, pustili další díl doramy a do spacáčků jsme se dostali až někdy před půl čtvrtou. Upřímně ... skrytě jsem doufala v jiné uspořádání ležení, fakt jsem chtěla ležet vedle někoho jiného, ale co se dá dělat ...

 

Moc jsem toho nenaspala, přece jen – mít kolem sebe sbor více či méně chrápajících a funících hochů moc na spánku nepřidá, ale vzbudila jsem krásně odpočatá jako už dlouho ne. A to jsem spala jen tři hodiny! Další dvě hodiny a půl jsem jen tak ležela, protože to nevypadalo že by se někdo chystal vstávat. Potom měl ale IMA skvělý budíček v podobě telefonátu, takže se konečně začalo oficiálně vstávat.

 

Sklidili jsme svoje spacáky, trochu poklidili, připravili se a vyrazili jsme do Kauflandu pro snídani. Po návratu zpátky do klubovny jsme si pustili na ukázku Sépijku, zahráli si hru jejíž jméno si nevybavím, ale byla to obdoba Activit. Přiznávám se že jsem na sebe naštvaná, protože některé „disciplíny“ mi vážně nešly. Viz. třeba to rýmování nebo abeceda. A to jsem si vždycky naivně myslela, že pod tlakem podávám nejlepší výkony. Pff leda prd ~.~; Nakonec jsme skončili zase u konzolí ... a někdy před druhou jsem se musela se všemi rozloučit a pádit na vlak – a tím pro mě tenhle úžasný sraz skončil.

 

Jako vždy si říkám „proč jen to trvá tak krátce?“ Na druhou stranu - možná to tak je lepší ... člověk se o to víc těší na příště až se všemi zase uvidí. Rozhodně se na další sraz těším už teď ... a zas se pouštím do vymýšlení pár zákeřností, které by nám mohli naše setkání zas o něco vylepšit.

 

Vaše Es

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář