To jsem vážně tak pitomá?
14. 12. 2009
Proč zrovna já? Proč? …
Proč?
Proč jsem tak lehce zahodila zřejmě jedinou příležitost, jedinou šanci, poslední naději …
Proč?
Proč jsem stále paličatě a zarputile opakovala to svoje trapný ne, zatímco kdybych řekla opak, splnila bych si svůj sen …
Proč?
Vždyť stačilo tak málo, tak malinko stačilo a mohla bych se tě dotýkat, cítit tvoje jistě dokonalé tělo tak blízko mého … a nebylo by to považováno za něco neslušného či nevhodného …
Proč?
Proč jen jsem tak pitomá?
Proč neumím být odvážná?
Proč nedokáži říct, co si myslím?
Proč jsem se ti nedokázala dívat do očí?
Proč jsem jen neopětovala tvoje „snažení“ udržet konverzaci?
Proč … proč jsem se tolik bránila tomu, co jsem tak strašně chtěla?
Proč … proč bylo střetnutí našich rtů tak … krátké a pomíjivé?
…
Teď už se doopravdy utápím v mizérii. Jen si vzpomenu na tebe, na něco, o čem jsme mluvili, hned mám oči plné slz, srdce mi buší jak splašené a hlava hrozí explozí. Bože, takhle na prášky jsem nebyla snad ani tehdá, když jsem … když … když mě opustil Milgasia T_T … Dráček, zlatíčko … Pouho pouhý přívěsek na krk, který se stal mým strážcem. Eh … zpět.
Snad hodinu jsem řvala jak malý děcko a nadávala si, dokud jsem neusnula vyčerpáním.
Nedokázala jsem pochopit, a stále to nechápu, proč jsem tě tak paličatě odmítala.
Vždyť … moje tělo přímo hořelo touhou, moje duše volala po tvé blízkosti … byla jsem v sedmém nebi, když jsi se posadil kousek vedle mě, když jsi na mě mluvil, když jsi se u smíval, ty letmé a nevinné doteky … a přesto přese všechno jsem odmítala.
Odmítala jsem tě, tvoje pobídky jsem v podstatě ignorovala a to všechno s vědomím, že si trhám duši a že tě v podstatě … urážím?
Tak moc bych si přála vrátit čas … neřekla bych ne. Vážně nechápu jak můj strach z toho, že bych se na parketě snad ztrapnila svojí neznalostí, mohl zvítězit nad mojí … touhou.
Netuším zda je to láska, netuším, zda jsi ten vyvolený … Netvrdím, že jsem zamilovaná. Definice toho citu mi není známa. Jsem tebou totiž přímo posedlá, marně se snažím toho zbavit, ale nedaří se mi to. Za pár let ti asi postavím svatyni a budu tam chodit a utápět se v žalu. Zase jsem ironická.
Zajímalo by mě, co si o mě teď myslíš. Jak jsi pochopil moje počínání. Jestli … jestli je vůbec ještě šance, že … že se mnou promluvíš, jestli se ještě někdy shledáme.
Mám spousty snů … ale ty se teď rozplývají a ty jsi opět jediný, na koho smím myslet. Všechno ostatní, jako by zmizelo, přestalo existovat.
Jsi bod uprostřed vesmíru …
Světlo v temnotě …
Mám pocit, že na pár měsíců mám zase co dělat … snažit se zapomenout. Vážně to tak ale chci?
Stejně … jako vždy … objeví se malá vzpomínka a zase … zase v tom budu až po uši. Je to jak začarovaný kruh. Je to prokletí, bez nějž by můj život asi neměl … jiskru.
Asi se mi líbí ten zvláštní pocit prokletí. Fascinuje mě, že existuje někdo, kdo mě dokázal takhle jednoduše zlomit a pokořit.
Tak proč se sakra furt chovám tak … jak největší pitomec na světě? Proč se neustále chovám tak odměřeně, nezúčastněně … kde se ve mně bere ta apatie …
…
Ale možná je to takhle lepší. Vždycky se jen potkat, darovat si úsměv … a zmizet. Chovat v duši malý plamínek naděje, že snad … snad příště … Doufat a snít … Doufat v nemožné, věřit na zázraky …
Snad příště …
Tvoje Es
Komentáře
Přehled komentářů
Nejsi pitomá. Tedy, tohle mi připomnělo moje dospívání a všechna traumata, která jsem prožíval. Neboj se, zlepší se to. Hezký Vánoce
V.
PS: Kdybys něco potřebovala, napiš william.paul@seznam.cz
Z toho si nic nedělej
(Vilém, 16. 12. 2009 18:04)