Jdi na obsah Jdi na menu
 


Samota

4. 2. 2010
Poslední dobou mám pocit, že se kolem mě stahuje černý mrak, který se mě chystá celou pohltit a už nikdy nevydat. Začínám nabývat pocitu samoty. Strašlivé samoty, kterou ani řvoucí dav nedokáže rozptýlit. Je to samota, kterou cítím ve svém srdci. Ach, ano … i někdo jako já se odvažuje říct, že má srdce. Jak překvapivé a opovážlivé.
 
Ta samota … to není jen tím, k jakým závěrům docházím, ale ona je zakořeněná hluboko ve mně, od počátku věků. Ani sebelepší společnost mě nedokáže téhle hrůzy zbavit. Ani fantazie mě nedokáže uchlácholit, ačkoliv je to zatím jediný nejlepší protilék.
 
Samota … a s ní související smutek, žal a pocit … Pocit čeho?
 
Připadám si jak poslední svého druhu. Jak nějaké dávno vyhynulé zvíře. Ať se snažím jakkoliv, ať se snažím přizpůsobit, či snad i změnit, stále nenacházím nikoho, kdo by mi byl podobný. Kdo by cítil stejný smutek a téměř panickou nenávist vůči okolnímu světu, jen proto … že každý dokázal najít někoho svého druhu. Že našel někoho, s kým smí sdílet myšlenky, emoce a sny.
 
Mám pocit, že mě to jednou zamoří. Že mě ten pocit samoty a odloučenosti od okolního světa totálně zničí, dovede k šílenství.
 
Zajímalo by mě, jakej pitomej psychickej stav mě chytl tentokrát. Proč je mi téměř do breku, když si uvědomím, že jsem sama? Proč se stěží nadechnu … Proč se mi zatmívá před očima … Proč si přeji zemřít? Předpokládám, že tentokrát se mi toho v hlavě skříplo krapet víc než obvykle.
 
Jenže … prostě a jednoduše … Uvědomuji si, že žiji naprosto izolovaně. Jistě, ve škole mám spolužačky, které se v hloubi duše odvažuji nazývat „kamarádkami“, ale po návratu ze školy jsem v kontaktu pouze se sourozenci a mamkou. Možná že přece jen bude něco pravdy na tvrzení, že člověk je tvor společenský. Dokud jsme se nepřestěhovali, měla jsem aspoň jednu kámošku mimo školu. Teď nemám nikoho. … Opět mám slzy v očích. Je to tak zahanbující, stydím se za to. Nesnesitelně pálí a svět je rozmazaný.
 
Vážně bych se měla zklidnit. Jako vždy si říct Neřvi a jdi dál, kašli na ostatní jenomže tentokrát, tentokrát k tomu jaksi nenacházím sílu. Je toho na mě moc. Příliš. A ta samota je tak vtíravá …
 
Dávno vím, že osamělost ke mně patří a většinou jsem ji i vítala s otevřenou náručí, jenže …
 
Končím.
 
Vaše Es
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

Portrét


 

Facebook



Archiv

Kalendář
<< červen / 2018 >>