Rozpadající se psychika
Cítím, jak se mi pomalu ale jistě rozpadá ta moje pečlivě sešroubovaná psychika. Kousek po kousku. Všechny ty moje zásady, bariéry, pravidla – to všechno jde najednou do kytek a já tomu nedokáži nikterak zabránit. Přemýšlela jsem, čím to je. Proč se to děje, proč zrovna teď. Odpověď je jednoduchá. Příliš mnoho změn najednou. Objevila se spousta nových faktorů, které mě dennodenně ovlivňují, kterým se dobrovolně vystavuji v zájmu dalšího rozvoje, které mě ale nakonec asi naprosto zničí a přetvoří v člověka, kterým býti nechci.
Je to opravdu velmi nepříjemné, když si po nějakých deseti letech uvědomím, že některá z mých přesvědčení byla mylná a že se jich musím zbavit, oh ano – zcela je zavrhnout, abych v tomto, neustále se měnícím světě, mohla dále bezproblémově existovat.
Tak nějak mám najednou ve své hlavě – prázdno. Každé mé přesvědčení, každá zásada a princip, kterými jsem se až do teď řídila, po svém rozpadu zanechávají ošklivou zející díru, kterou bych měla něčím zaplnit, ale vůbec nevím čím, natož pak jak vlastně. Najednou vůbec nevím, co vlastně chci, za čím se ženu, čemu dát přednost a na co se vykašlat. Ten strašný zmatek, dezorientovanost, nejistota co je správné a co ne …
Absolutně vůbec se mi nelíbí, že … že zase nevím kdo jsem a kým bych měla být. Onehdá mi na tyto otázky odpověděla Esarina, ale teď? Dokonce i Ona jen bezmocně krčí rameny a nenachází pro mě žádná slůvka útěchy.
Ten zmatek mě trhá na cucky. Do mé mysli z ničeho nic pronikají vjemy, emoce a myšlenky, kterým jsem se až do nedávné doby zdárně vyhýbala, které jsem vždy automaticky přesouvala do pomyslné truhličky „děkuji, nemám zájem“. Připadám si jak dítě, které dostalo novou a krásnou, žel velmi složitou hračku. Na jednu stranu z toho mám „radost“, protože to je něco nového a nepoznaného, na druhou stranu se toho strašně bojím, protože … co když udělám něco špatně? Co když tím někomu/sobě ublížím? Co když s tím vším budu zacházet tak neopatrně, že to napáchá více škody než užitku a radosti? Co když …
Pomalu se smiřuji s tím, že mě opět čeká několik měsíců nejistoty a pochybností o sobě samé, ten ošklivý stav, kterým jsem si prošla před lety a během kterého jsem doopravdy trpěla – v jistém slova smyslu. Přijmout nové myšlenky, novou filozofii ačkoliv je z mé vlastní hlavy, je dost složitý proces. Zvláště pak, má-li míti za následek radikální změnu chování a chápání celého světa.
Vaše Es