Opět ... moje maličkost a moje nekončící ... problémy
20. 4. 2009
Doopravdy úžasný. Fakt. Samozřejmě – naprosto chladná ironie. Proč by ne. Můj svět se dostal na pokraj zkázy, na hranici šílenství a N-nicoty. Proč u některých slov píšu velký písmenko, pomlčku a pak to samý písmenko, ale malý ... na to se mě neptejte, souvisí to s TICHAem.
Nikdo nechápe, co se se mnou děje. Proč se chvíli tvářím a chovám tak šťastně a za pár hodin, minut či dokonce sekund ... jsem nevrlá a hrozně sarkastická. Ani se jim nedivím. NIKDO mě totiž nedokáže pochopit. Proč taky. Proč se namáhat vcítit se do někoho jiného. Na co to je. Na nic. A v tom je ten problém. Vlastně ani nevím, co to tu píšu. A proč. A jak ... a kde se to ve mě bere. Mám psát, za necelý měsíc (!) mám státnice a podle mého názoru píšu strašně pomalu, špatně a neumím udělat kloudně jedinej dopis a tabulku. Což znamená – že podle mého mínění na ty státnice prostě a jednoduše nemám. A jsem v háji. A navíc ... dvacátýho dělám závěrečky z autoškoly což znamená se všechno nadrtit do posledního puntíku ... a podle mého mínění <naprosto znuděným hlasem> ... na to taky nemám, páč jsem se na to vlastně za celou tu dobu ještě ani pořádně nepodívala. Takže jsem zase v háji. Tak mě tak napadá, proč já se do toho háje rovnou nenastěhuju? Měla bych to mnohem jednodušší.
Nebo prostě a jednoduše – hlavou o beton. Moje – poslední dobou – velmi oblíbená hláška. Přiznávám se – dobrovolně a bez mučení – prostě mám opět sebevražedný sklony. Jako tenkrát. Ale to je zas jinej příběh, na kterej teď nemám náladu.
Jsem u přítele, je něco po devátý ... poslouchám Lunatic Calm a jejich mega úžasnou písničku (a taky jedinou, kterou od nich znám) Leave you far behind ... písničku, na který jsem byla jeden čas vážně závislá. Já bláhová jsem si do svýho ... deníku kdysi napsala ... říct mi někdo něco takovýmhle hlasem ... udělám pro něj VŠECHNO ! ! ! <šeptem> Doopravdy všechno.
Jsem blázen a netajím se s tím.
Hua ... vážně píšu všechno co mi bleskne hlavou. Stejně jako světla na dálnici. Blesknou se a hned jsou pryč. Stejně jako sněhová vločka na horký dlani. Nebo na nose <začínají mi škubat koutky ... bože, na co zas myslím? ... pozn. ... nevím kdy ... ale tahle moje nová úchylka - vločky na nose vznikla přes icq ... XD>
Huáááá .... zbožňuju sníh. Krásný, nevinný a nespoutaný sníh. A vítr a déšť ... a vodu všeobecně.
Jak teď mám, sem tam ty jízdy na motorce – autoškola – cítím se kupodivu volná a nespoutaná. Jako vítr, se kterým musím „bojovat“. Je to ... úžasný pocit. Nechápu, že jsem se tak moc bála a zapřísahávala jsem se, že už na to v životě nesednu. Je to ... naplňující, jako lyžování. Jsem hold hrozně divoká a nezkrotná. Hyperaktivní a ztřeštěná.
Nemůžu za to. Fakt ne. Ale možná ... možná že i jo. Nevím čím to, ale nechci být stejně nudná jako ostatní. Tím ale nemyslím, že si oholím půlku hlavy, navlíknu na sebe pytel od brambor, ověsím se řetězama a půjdu na protest proti zabíjení ... co já vím, třeba žížal. Teď momentálně mám na mysli psychickou stránku lidské osoby. A taky způsob, jakým ona osoba žije. Jestli žije aktivně nebo pasivně. Jestli si dokáže užívat života i v těch údajně nejtěžších chvílích života ... nebo životem jen tak proplouvá bez ohledu na to, po čem prahne. Občas mám ale pocit, že člověk existuje proto, aby se přizpůsoboval těm nejnepředvídatelnějším situacím (sóga, to je mi ale dlouhý slovo).
Pořád přemýšlím, jestli to hodím na net nebo ne. Jestli jsem ochotna ze sebe udělat ještě většího magora ve vašich očích, nebo se už víc shodit nemůžu, páč hloub už klesnout ... to nejde.
Cítím se nějak vyčerpaná. Už dlouho jsem neměla žádný Útržek a to mě – kupodivu – hrozně vyčerpává.
Naprosto mi hrabe. A bolí mě hlava. A mám mokrý vlasy. Ne – já si fakt nestěžuju. Na nic, na nikoho a ... nijak.
Mm ... asi bych to měla skončit. Je to vo hubu. I řekl by český buran ....
Vaše Es
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář