Jdi na obsah Jdi na menu
 


O samotě ...

Víte co se stane, když mám příliš mnoho času? Začnu přemýšlet. A to se pak začnou dít opravdu zvláštní, prazvláštní věci.

 

Dalo by se říct, že si zas procházím lehkou existencionální krizí a tímhle se z ní snažím vypsat. Jistě, vypsání se mi nikdy nepomohlo moje problémy vyřešit, nicméně mi to vždy dalo jistou naivní představu, že pro řešení daného problému aspoň něco dělám. Že nad ním přemýšlím a snažím se najít řešení. Ale víte co je horší než samotný problém? Vědomí, že ten problém existuje, teoretická znalost jeho řešení, ale naprostá neschopnost provést řešení v reálném životě.

 

Jednoduše řečeno -  Es je opět daleko od domova, na vysokoškolských kolejích a zase to zabere nějaký čas, než si na to psychicky zvyknu. Na to odloučení od lidí, na kterých mi záleží a se kterými jedinými jsem schopná normálně a otevřeně komunikovat. Nějakou dobu bude trvat, než svoji mysl natolik otupím dalšími ochrannými bariérami, které mi dovolí ignorovat fakt naprostého osamocení.

 

Za poslední rok a něco jsem se takřka dokonale odtrhla od sociálního života, omezila jsem své sociální žití pouze na komunikaci s rodinou a zdvořilou, silně nucenou komunikaci se „známými“. Proč? Protože se po mě nevyžadují absolutně žádné sociální interakce. Víte, vysoká škola je na tohle naprosto úžasná. Nemusíte s nikým komunikovat. Se svými spolužáky z oboru se při troše štěstí uvidíte třikrát týdně na přednáškách, ale nemusíte si s nimi tvořit žádné vztahy, žádné vazby. Nemusíte se s nimi zdravit, nemusíte se jich na nic ptát, případné dotazy ohledně společných předmětů, úkolů či zkoušek se stejně vždycky řeší online přes facebook ve společné skupině. Ani nemáte stálého spolusedícího v lavici se kterým by jste byli nuceni komunikovat. Jediná sociální interakce, kterou po nás vyžadují je vzájemná komunikace ve dvojicích/skupinkách na jazykových seminářích, kde se stejně jen stále dokola opakují jednoduché fráze k procvičení daného cizího jazyka a tudíž není nutné zapojovat jakési sociální cítění. Jen jako cvičené opičky opakujeme, co jsme se naučili.

 

Pravda, čas od času sice vylezu mezi lidi, povětšinou jen na cosplayerské srazy či sezení v čajovně, ale co z toho mám? Psychické vyčerpání, protože nemám přátele – v tom pravém slova smyslu. Postrádám ve svém životě přítomnost někoho, komu bych mohla představit svoje já, někoho kdo by toho byl hoden a kdo by byl schopen to unést. A teď nemám na mysli představení té bandy rádoby smyšlených osobností o kterých se čas od času zmiňuji, ale to pravé já. To původní, lidské já, které bylo v tomhle těle jako první. To moje já, které vyrostlo v tomhle světě a bylo jím ovlivněno, bylo na něj připraveno. Mělo vštípené základní principy jeho fungování a chtělo být čistě lidské. Oh, jistě že když se na sociálních sítích zmíním, že nemám přátele, vždycky se pár lidí ozve „vždyť máš přece mě“, ale to jsou jen slova. Pouhopouhá slova, která se sice hezky čtou a krásně znějí, ale ve skutečnosti neznamenají vůbec nic. Prázdná slova, nic víc. Nikdo z těchhle „vždyť máš přece mě“ mi nikdy nebyl přítelem, kterého ke svému životu potřebuji. Tihle všichni znají jen to moje „veřejné já“, to zdvořilé, které si dává velký pozor na to, co komu říká a jak se chová. Jistě, teď by někdo mohl namítnout že mi občas ujede nemístná poznámka či prořek, který do oné definice nespadá, ale zde je nutné si uvědomit, že mám jiný hodnotový žebříček ohledně důležitosti a důvěrnosti informací, které o sobě prozradím. To co by o sobě někdo nikdy nahlas neřekl já klidně řeknu a ani nehnu brvou.

Již dlouhou dobu, téměř dekádu (je to až k neuvěření, že?), ve svém životě prostě postrádám osobu, v jejíž společnosti bych mohla odhodit tu svoji tvrdou, uhlazenou masku, osobu v jejíž přítomnosti bych se necítila svázaná a utlačovaná standardy této doby. Vážně toho chci tolik, když se chci v něčí přítomnosti uvolnit a nebát se odsouzení za své pravé já?

 

Připadá mi to jak začarovaný kruh. Odmítám k sobě kohokoliv pustit, nikomu nedovoluji mě poznat ... a přesto, přesto zoufale toužím po tom, aby mě někdo poznal, aby mě někdo viděl bez masky.

Zoufale toužím po společnosti, dokonce i po lidském doteku, ale nemám nejmenší zdání o tom, jak ... jak k sobě někoho pustit. Můj podvědomý ochranný mechanismus, který mě má chránit před možnou hrozbou psychické bolesti ze zpackaných sociálních interakcí funguje k mé smůle již od mého velmi útlého dětství až moc dobře a spolehlivě a je po všech těch letech příliš stabilní na to, abych s ním mohla sama něco svést, abych byla schopna ho sama a bez pomoci vyřadit mimo provoz. Dokonalý začarovaný kruh ze kterého není úniku.

 

Vtipné je, že momentálně nedokáži kontrolovat svoje myšlení ani pohnutky. Jak nezvyklé pro mě. Nemít sama sebe pod kontrolou. Ach ano, opět jsem se dostala do období, kdy je ze mě lidská bytost s regulérními potřebami průměrného jedince. Potřeby sociálního charakteru. Komunikovat, nebýt sám, být viděn, být slyšen. Mnou postavené bariéry, které mne oddělovaly od okolního světa jsou nyní oslabené, protože jsem „sama“. Úplně sama, zavřená na pokoji na vysokoškolských kolejích. Dobrovolně. Nemám z čeho čerpat energii na znovuobnovení oněch ochranných stěn, kolem mého vědomí. Energii, kterou běžně těžím z komunikace se svojí rodinou, z péče a starosti o ně. Z toho pocitu užitečnosti, kdy vím, že jsem pro někoho něčím důležitá, že svůj den jen tak zbytečně nepromrhám.

Naštěstí mi bude ale trvat snad jen tak dva týdny, než se přes tohle období dostanu ale i tak ... zrovna teď, kdy je mé vnímání takto obnažené, zcela nahé vydané na pospas okolnímu světu, právě nyní doslova trpím tím přívalem uvědoměním si všeho, co stále tak urputně odmítám, co si odpírám a čeho se tak vytrvale straním.

 

A to všechno jen proto, že mám čas přemýšlet. Oh, jak mě to jen ubíjí! Přemýšlení. Sama ve své hlavě, s neodbytnými myšlenkami, které mi nedávají spát. Zas a znovu se stále dokola odrážejí od sebe navzájem, víří v nekonečných tornádech zničujícího vědění, bez jediného náznaku soucitu. Samota a čas jsou mými odvěkými nepřáteli. Přemýšlení. Dumání. Hloubání a nekonečné rozebírání potencionálních možností „co kdyby“. Ty neúprosné návraty zpět do minulosti, vytahování starých, časem ohlodaných, neúplných vzpomínek a jejich následná rekonstrukce a snaha zdemolovat mé pracně vybudované sebevědomí tím, že budu zas a znovu nelítostně prožívat chyby dávno odpuštěné, omyly dávno zapomenuté a naivní naděje dávno rozpuštěné ve víru času. Nic nebolí víc, než návrat do mladší verze svého lidského já a znovuprožití všech naivních snů a představ, nahlédnutí do očekávání a následný návrat do současné reality a kruté zjištění, jak ošklivě jsem se mýlila, jak stupidně naivní jsem jen dokázala být. Ten pocit studu a zahanbení nad uvědoměním si tehdejší nedospělosti a představa, že až se za pár let budu vracet do nynějšího já, v té době již dávno minulého, že se opět budu muset stydět nad vlastní nedospělostí, naivitou a stupidně dětskými představami o životě.

 

V poslední době také čím dál častěji slýchám, že bych si měla najít partnera či partnerku. Nepopírám, že by to nebylo jednoduché, prozatímní řešení mého „osamoceného/bez přátel“ problému ... potíž je v tom, že já už na vztahy dávno nevěřím. Stále nechápu jejich smysl a význam a je pro mě ztrátou času nad tím i jen uvažovat, natož pak tuto myšlenku uvést v život a provést v reálném životě.  Samotné mi bylo vždycky nejlépe a hledat si partnera jen pro iluzi „mám někoho s kým nemusím nosit masku“ se mi zdá značně dětinské a silně provizorní. Život mě donutil se vyvinout natolik, že už v postatě nenacházím žádnou sféru, ve které bych shledávala potřebu být někým doplněna, protože na to mé vlastní schopnosti nestačí. Byla to bolestivá evoluce, to nepopírám, ale s jistou dávkou masochismu nadšeně čekám na další životní lekce, které mě posunou dál. Jistě, občas sama sebe přistihnu nad romantickými představami, ale když se na to pak podívám pohledem realisty, tak si vždycky jen uvědomím, jak hloupě naivní děcko pořád ještě jsem. Ve svém věku bych už měla mít rozum, ne? Snít o chemickém procesu, který mě psychicky oslabí a donutí mě chovat se naprosto nelogicky ... děkuji, nechci. Některé věci by měly doopravdy zůstat jen a jen v imaginárních vesmírech. Zním příliš zatrpkle? Možná ano, ale to mě doopravdy vůbec netíží. Vždycky jsem byla „ta divná“, ta co se na svět dívá úplně jinak a její hodnotový žebříček je poskládán naprosto nelogicky, bez známky jakéhokoliv smysluplného uspořádání či snad jen strohého a srozumitelného vysvětlení proč, proč vlastně zrovna takhle a ne tak, jak to mají ostatní, normální lidi v mém okolí.

 

Musím říct, že jsem se silně odchýlila od původní myšlenky, kterou jsem chtěla rozebrat, nicméně i s tímto výplodem jsem spokojená. Svůj účel „vypsání se“ plní skvěle a to je v tuto chvíli jediné, co mě zajímá.

 

Vaše Es