Nesmyslnost bytí
22. 12. 2009
Stejně, jako už tolikrát, ptám se sama sebe, jaký má vůbec smysl žít. I když už jsem po tolika letech hledání objevila svoji pravou a skutečnou totožnost, nechuť žít v tomlhe zasraným světě mě zbavila onoho nadšení z nalezení své … duše.
A i přesto, že vím, kdo jsem a kým jsem byla, stále se snažím … najít se. Pořád nejsem spokojená. Marně a téměř dětinsky se snažím přijmout nové vlastnosti, mému charakteru tak cizí, za své. Snažím se zdokonalit a přitom se jen ztrapňuji. Snažím se stát se tajemnou bytostí bez citů a pohnoutek, opředenou mlhou neskutečna.
Jenže … i když to vím, i když to cítím … stejně se stále snažím o nemožné. Vím, že moje sny jsou neuskutečnitelné, bláznovsky naivní a přesto v ně pořád věřím.
Jsem snad šílená? Nepříčetná? Labilní? … Možná vše, možná nic. Těžko říct. Nechcu se sama hodnosti a odsuzuji všechny, kdo se snaží přijít mi na kloub. Nejsem záhada k rozřešení, nejsem rébus či hlavolam.
Znovu se vracím na začátek. Proč žijeme ten nanicovatý a krutý život, když pak stejně zemřeme? Troufám si říct, že na takovéhle myšlenky jsem přece jen ještě směšně mladá, moje duře čvčak nikoliv. Přeč se snažíme dosáhnout úspěchu a uznání, když po načí smrti po nás nikdo ani nevzdechne?
Proč? Opět to dětsky znějící slůvko … Proč jsme vlastně nuceni žít? Abychom působili jiným bolest jen proto, že jim vstoupíme do života? Abychom mohli ospravedlňovat naše hrůzné činy otřepanou frází „žijeme jen jednou“ ?Abychom hledali uspokojení v neřestech s úmyslem potěšit svoje ego, v důsledku pomíjivosti lidského života?
Proč …
Vaše Es
...
(Zuzka (zzuzzi.blog.cz), 28. 12. 2009 10:44)