Jdi na obsah Jdi na menu
 


Motorka - podrobněji

7. 4. 2009
Autoškola.
 
Opět.
 
Nyní však – první jízdy na motorce. Jestli chcete vědět, na jakou si dělám, sama nevím. Ale je to prostě ta, co se může až od 18 ale furt ne ta, co je až od 21 XD.
 
No – už od pátku jsem úplně vyklepaná z toho, že mě čekaj jízdy – i když je to jen cvičiště.
Stejně jsem na to měla být připravená – vím o tom vlastně už od ledna, že se budu muset jednou vysápat na motorku a všem předvést, že na ní nic neumím XD. Když jsem instruktorovi celkem klidně oznámila, že mám z motorek panickou hrůzu, krapet se zarazil. Ani se mu nedivím. Holka – co si dělá papíry i na motorku je prostě ze zásady do motorek blázen a hotovo. A ono ejhle. Zase jsem ta výjimka. Nevadí.
 
Nicméně – celej pondělek jsem se pěkně klepala. Už ráno jsem se málem sesypala z toho, že mi ona helma prostě nešla narvat do tý maličký plechovky, který se má říkat školní skříňka. Grr. No --- jak je o mě známo (když nepomůže hrubá síla, pomůže hrubší) … helmu jsem do skříňky dostala.
 
Když se pak v okruhu „nejbližších kámošek“ rozkřiklo, že mám dneska cvičiště … bylo z toho krapet pozdvižení XD (já vím, možná to přeháním … ale stejně … i teď, když to píšu, ještě nejsem zcela v klidu).
 
Takže jsem se po páté hodině sebrala a vypálila ze třídy dřív než zazvonilo – proto mě taky Mrky seřvala XD … to mi doopravdy pomohlo. Jak na potvoru jsem ještě nenašla třídní (vím, měla jsem si za ní zajít o velký, ale pochybuju, že dneska vůbec byla ve škole … netuším).
Seběhla jsem po schodech dolů do šaten … vyrvala helmu ze spárů své skříňky … a napochodovala jsem před školu.
 
Za deset minut jedna.
 
Za pět minut jedna.
 
Za minutu jedna.
 
Jedna.
 
Jedna hodina dvě minuty …
 
Ztrácela jsem nervy! Nesnáším čekání. Všude chodím pozdě, takže mi čekání prostě nedělá dobře XD
 
Konečně <ironie?> jsem zahlídla červený autíčko s nepřehlédnutelnou ceduličkou autoškola … tak jsem nastoupila a nechala se odvézt na cvičiště.
 
Vystoupila jsem a měla jsem sto chutí vzít nohy na ramena, pištět a utíkat pryč. Daleko. Co nejdál by mě moje zrádné nožky nesly.
 
Spatřila jsem totiž … M-O-T-O-R-K-Y ! ! ! !
 
Polkla jsem, vyhrabala z batohu „průkazku“, brejle a helmu … a nastoupila jsem vedle instruktora.
 
Na můj vkus moc rychle mi řekl základní věci typu tohle je to a tohle toto … tohle nech bejt (přední brzda XD) … a tohle je toto a je to na to … tohle je spojka, jak u auta … bla bla bla bla … Půlku jsem zapomněla hned, jak jsem se přesunula na druhou stranu motorky, aby mi řekl další věci.
 
Nějakým – pro mě dosud nepochopitelným způsobem se mi podařilo na ni nasednout … a nesvalit se s ní na druhou stranu (co na tom, že jsem k tomu měla blízko XD).
 
A co bylo dál? … Stisknout spojku (jak komické – připomíná mi to brzdu u jízdního kola ^_~) … přidat plyn (na pravé ruce) … jakmile to začalo na můj vkus moc řvát, měla jsem tendenci slevit z mých požadavků na onen stroj, ale instruktor byl neústupný … zařadit jedničku (takový divný cosi na co jsem měla dupnout svojí velectěnou nožkou) … a pomalu pouštět spojku. A jela jsem. Se srdcem v krku … dušičkou nad srdíčkem a mozkem mimo mě. V hlavě mi houkaly alarmy a blikaly světýlka. Moje podvědomí a všechny moje já sborově řvaly ty pitomče! okamžitě z toho slez! Dělej! Sakra … ty snad neslyšíš! <hlasitěji> OKAMŽITĚ Z TOHO SLEZ! Spadneš! Odřeš se! Budeš mít bó!!!!
 
Nicméně – neslezla jsem, nespadla jsem, bó nemám – pokud se do toho nepočítá neustále zakopávání lýtkem o to stupátko XD (pěkně to bolí, znervózňuje, mate a kdesi cosi).
 
Měla jsem jet kolečko. Jak jednoduché a přitom tak složité, když si ten krám žije vlastním životem … a jede si kam chce. Kdo by to byl řekl, že zatočit doleva je tááák namáhavé na ručičky. Grr.
 
Po kolečku jsem měla zastavit – aspoň něco, co mi jde XD (podle mě – nejdůležitější). Nasedl za mě … a měla jsem jet. Uííííí! COŽE?!?!
Třikrát mi to chcíplo. Paráda. Jak já to dělám. … Bych řekla že to je tím, že mi vnucoval myšlenku, že je to stejný jak u auta. Tam mi to taky každou chvíli chcípá ^_^ jak já to dělám, nevím. A nechcu to vědět.
 
Jet „se zátěží“ bylo ještě těžší. Jelikož jsem absolutně neměla sílu na ovládání motorky. Takže jsme se kymáceli ze strany na stranu a kličkovali sem a tam. Ale pořád v jednom „jízdním pruhu“ co je tam nakreslenej. Objeli jsme kolečko a osmičku, pak jsem měla zase zastavit a on si slezl. Ani se mu nedivím. Já jet sama se sebou, tak už jsem dávno vyskočila s vřískotem a bušícím srdcem.
 
No … a pak jsem si měla jezdit sama. Echech. No … sama nevím, jaký emoce to ve mně vyvolává. Mám strach a přitom je to něco neskutečnýho. Je to jak … skoro jak lyžování. Z toho jsem měla prve taky neskutečnou hrůzu a pak byl doslova nadlidskej výkon, dostat mě z lyží XD. Třeba to i teď bude stejně. Kdo ví.
 
Tak jsem si to tam párkrát objela, zastavil mě, řekl ať se rozjedu. No … teď už ani nevím, jestli se mi to podařilo hned nebo ne … i když se dobrovolně přikláním k druhé možnosti.
 
A tak jsem si jezdila. Kolečka … osmičky … a měla jsem obecenstvo. Fakt trapas. …. víc jak dvacet jsem se z toho vytáhnout neodvážila …
 
Pak instruktor přišel s ohromující myšlenkou – jet slalom. Na zemi tam byly velice chytře namalovaná kolečka a mezi nima jsem měla jet. Jak primitivní. Málem jsem se přitom zabila. Tohle bych nezvládla ani na obyčejným kole X_X
 
Každopádně – zhruba ke konci tý hoďky a půl, co jsem tam měla trapčit, jsem si chvílema troufla i na to, abych to trochu rozjela. Na třicet O_0 … překonala jsem se.
 
A pak byl konec. Banzai! Zapsal mi to do kartičky, domluvili jsme se na středu … (já nechcííí), sbalila jsem si svých pět švestek a valila pryč. Pryč. Pryč. A ještě dál.
 
Fascinuje mě létání. Vítr v obličeji a vlající vlasy. Síla větru. … A přesně něco takovýho se dá čekat i od jízdy na motorce. Možná že v sobě překousnu tu panickou hrůzu a tendenci zdrhat … a pokusím se tomu přijít na kloub a na chuť.
 
Vaše Es
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář