Maturita za dveřmi
6. 5. 2010
Tak se nám to blíží … a docela rychle – mnohem rychleji, než jsem si plánovala a než je vůbec přípustno.
Ach ano … mám na mysli naši očekávanou maturitu. Jak já se „těším“, až ji budu mít za sebou. Pak budu mít tak týden na vypilování německé gramatiky a budu dělat přijímačky. Ale o tom jindy.
Víte … jakmile jsme měli po praktický, čas začal letět nehorázně rychle. Přespříliš.
A teď tu je náš „poslední“ týden školy. Dozvěděli jsme se výsledky slohovky a praktické (slohovka – jasně že za jedna a praktická za tři. Co jsem tam pohnojila netuším ale zabývat se tím nebudu). Čeká nás poslední zvonění, loučení s učiteli, se spolužáky … se školou a naším … „mládím“.
A mě se tak nechce! Nechci aby to všechno najednou skončilo!!! NECHCI! Děsím se představy, že budu zase ÚPLNĚ sama. Jistě – pořád tu je rodina, ale to mi jaksi nestačí. Hroutím se z toho, že jakmile padne osudné datum vyřazování na radnici, že už se nikdy pokupě nesejdem. Kam se hrabou nějaký srazy v padesáti. Kupodivu mi to vhání slzy do očí. Mě - chápete to? Už mi asi vážně musel změknout mozek nebo se stalo něco, co jsem nepochopila a nehodlám si to připustit.
Nechci ztratit – spolužačky. Holky, které jsem v hloubi duše pasovala na své kamarádky. Jak to je či bylo ve skutečnosti netuším. Nikdy jsem nepoznala opravdové přátelství, takže nemůžu soudit. Nebo mám prostě díky svému světu fantazie zcela zkreslené a překopané představy o tom, jak by vše mělo být.
Bude se mi po nich stýskat. Po všech. Po některých méně, po některých … strašně moc. Nemůžu si pomoct, oblíbila jsem si je, cítila jsem se s nimi fajn a … a zřejmě jim nevadilo to, jaká jsem. Obdivuji je. Málokdo mě dokáže snést.
Já … ani nedokážu napsat, co cítím. Stává se mi to málokdy, o to víc je to pro mě zničující. Nesnáším ten pocit bezmoci, když nemůžu vyjádřit svoje pocity, myšlenky, emoce, které nemají šanci dostat se na povrch jinak, než za pomoci písmenek. Srdce mi buší a do hlavy se mi valí krev. A ta tepavá bolest v celým těle … Ksó! Jak mám sakra vyjádřit tu chuť řvát?! Jak se mám zbavit toho tlaku?!? Jak mám zastavit čas? Nechci je opouštět, nechci – nechci – nechci – nechci … nemůžu. Rozerve mi to duši. Moji – už tak bolavou duši.
Dříve … to bylo snazší. Řekly jsme si: „Tak po prázdninách.“ a za dva měsíce jsme byly zase pohromadě. Ale teď se nic takového nestane. Proto je to tak hrozivé. Proto jsou z toho všichni tak na měkko. Proto máme v očích slzy, když se loučíme s učiteli … konkrétně – loučení s naší němčinářkou …
Ani říct si buď silná a nebul nepomáhá. A já se bojím, bojím se … že budu bulet jak želva. Takovou ostudu bych nepřežila. Nesnesu pomyšlení že mě někdo uvidí se slzami v očích. Je to pro mě projev slabosti, ostuda nejvyššího kalibru, důkaz – že jsem nula co se nedokáže ovládat.
Jenže … ono je to tak těžké. Je tak těžké opustit ty, které jsem měla ráda, se kterými jsem se bavila, smála … Je tak těžké opustit ty, kteří se zapsali do mého srdce s vědomím, že je zřejmě už nikdy neuvidím a pokud ano, už nic nebude takové jak bývalo.
Nechápu, fakt nechápu proč píšu takovýhle citový výlevy když mi při nich tečou z očí slzy. Proč jen jsem tak pitomá, že se doslova sama podněcuju k něčemu, co je mi hanbou.
Asi s tím přestanu. Jsem schopná tady rozebrat jednotlivý detaily mého psychického rozpoložení a to vážně nechci. Nechci …
Nechci je opouštět …
Nechci se stát dospělou …
Nechci aby čas letěl dál vpřed …
Nechci … nechci je ztratit ! ! !
Vaše Es
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář