Jdi na obsah Jdi na menu
 


Introvert

Říkala jsem si, že když jdu znovu do prváku, na novou školu, do nového města … že bych se mohla pokusit nějak zapracovat na zvládání svého introvertního chování. Když jsem totiž byla na půlroční povinné školní praxi a dennodenně jsem byla vystavována nucené socializaci (protože jsem obsluhovala informační přepážku), zjistila jsem, že mi vlastně tahle nucená socializace po dvou týdnech už nepřipadá jako takové mučení a vlastně že mi to i docela jde, na moje měřítka. A že se pak zlepšily i moje běžné komunikační schopnosti, dodalo mi to jistou trochu zvláštního sebevědomí blah blah blah ~ … Naivně jsem si myslela, že se začátkem nového školního roku, se dokáži opět donutit k podobné nucené socializaci, že se třeba naučím nějak pokořit to svoje silně introvertní chování, že se konečně naučím nenuceně komunikovat s lidmi … a jako vždy jsem se strašlivě mýlila.

 

Tenhle svět je totiž postavený a zorganizovaný vyloženě jen pro extrovertní lidi. Není divu, když introvertní je sotva jedna třetina populace. Téměř ve všech zaměstnáních od vás budou vyžadovat komunikaci, jakousi společenskou interakci, účast na různých firemních akcích a kdo ví co ještě. A mě to nepřipadá fér, nutit introverty do něčeho takového, když to je pro ně psychicky velmi vyčerpávající – ale zkuste to vysvětlit extrovertům, kteří to prostě nejsou schopni pochopit, protože jednoduše neznají ten skličující pocit, kdy se musíte pohybovat ve společnosti. Ovládnout jisté stránky extrovertního chování se mi zdálo jako skvělý nápad, perfektně využitelný v budoucnu.

 

Sama o sobě moc dobře vím, že mi dělá velký problém začít se bavit s novými spolužáky, najít si kamarády, komunikovat s lidmi, se kterými jsem se nikdy neviděla nebo jsme se potkali jen párkrát … a přesto, přesto jsem si řekla, že to nesmím vzdát a nějak se o to pokusit. Well – zatím mi to moc dobře nejde, abych se přiznala. Ani po dvou měsících školy jsem se ještě nebavila s jediným spolužákem ze svého oboru, ačkoliv je pravda, že jsem prohodila pár slov s kolegou z jiného oboru – a to vše jen díky společnému zájmu o určité seriály, fantasy literaturu a fakt, že iniciativa začít komunikovat, vzešla z jeho strany.

 

Stále totiž asi nemám tu správnou a silnou motivaci, jak se k nějaké té komunikaci donutit. A moje celoživotní přesvědčení, že k životu vlastně žádné přátele ani známé nepotřebuji, mi taky moc nepomáhá. Vážně stále nechápu, k čemu jsou lidi kolem nás, když mám sama sebe. Sobě věřím, když mám řešit nějaký problém tak ho zvládnu sama probrat z různých úhlů pohledu a téměř vždy se rozhodnu pro správné řešení. Tak proč do svého života pouštět ještě někoho dalšího? Proč pokoušet štěstí a pokoušet se důvěřovat někomu dalšímu? Proč někomu vlastně dovolit, aby mohl poznat, kdo skutečně jsem? Co z nějakého přátelství vlastně budu mít? K čemu to je? Ale časy se mění a s nimi i moje názory …

 

Už roky jsem neměla skutečné přátele. Kdysi dávno jsem měla jednu „opravdovou“ kamarádku, se kterou jsem se nebála mluvit a blbnout – ale to bylo už opravdu hodně dávno. Myslím tím - ve škole jsem se se spolužáky po určité době vždy bavit začala, považovala jsem je za kamarády, ale naše přátelství se vztahovalo víceméně jen na školní prostory. Jen výjimečně jsem se spolužáky setkala i mimo školu, neměla jsem potřebu vyhledávat další sociální kontakt, když jsem se s nimi viděla ve škole. To mi bohatě stačilo. Veškeré moje potřeby sociální interakce mi poskytovala moje rodina. Víte, u nás doma mi nikdo nevěří, že jsem tichý introvert. Doopravdy ne. A víte čím to je? Oni jsou totiž ta maličká skupinka lidí, kterým prostě věřím a nemám jediný důvod o nich pochybovat. Znám je (nečekaně) už dost dlouho na to, abych se s nimi měla vždy o něčem bavit, hledat témata k hovoru je naprosto automatická a jednoduchá, přirozená činnost, protože i když plácnu něco jen tak z fleku, vždycky se toho dá chytit a udělat z toho vtipnou záležitost a milý pokec.

 

Jenže … když jsem teď končila na jedné škole a zhruba měsíc před jejím ukončením už jsem byla víceméně jen doma … a pak i další skoro tři měsíce, než mi začalo studium na další škole … prostě jsem zjistila, že mi rodina vlastně nedokáže nahradit veškeré potřeby sociální interakce. A ačkoliv se tomu sama fakt divím a dlouho mi trvalo než jsem ten fakt přijala, ale nejspíš je nějaký ten další člověk pro otevřenější komunikaci doopravdy vážně nutný. A teď nemám na mysli partnera či partnerku do vztahu, to je úplně jiná kategorie, i když i s takovou osobou se mi jisté sociální interakce dostávalo, ovšem bohužel většinou na úplně jiné úrovni, než s kamarádkami a kamarády.

 

A čím víc si uvědomuji tuhle svoji nenadálou a pro mě naprosto neznámou potřebu - mít k dispozici jakousi osobu pro obyčejné tlachání a blbnutí, uvědomuji si, jak zranitelná se kvůli tomu vlastně stávám. Protože – ať už se mi to líbí nebo ne (a věřte mi že se mi to ani za mák nelíbí), kdykoliv se mi naskytne i nenápadná, vhodně podaná sociální interakce jejímž tvůrcem nejsem já, chytám se toho jak tonoucí stébla a říkám víc, než je v takové náhodné situaci vhodné. A strašně se bojím, že někdo si to uvědomí a zneužije toho. Co když svoji důvěru, informace sdělím někomu, komu bych neměla? Co když tou nezvladatelnou, zoufalou potřebou komunikovat ublížím sobě nebo svému okolí? Co když …

 

A právě kvůli tomuhle jsem se začala tak nějak „aktivně“ účastnit místních cosplay srazů, ačkoliv si jsem moc dobře vědomá toho, že moje komunikační schopnosti se rovnají schopnostem uvařené brambory. Ale ono když si na sebe vezmu crossplay Castiela, tak to v podstatě nevadí, že téměř nemluvím, vždycky to můžu svést na roleplay … horší to ovšem bylo teď nedávno, kdy jsem na jeden menší srazík došla (stejně jako ostatní) v civilu – a to už jsem to svoje nemluvení nemohla dost dobře svádět na roleplay *sigh*

 

Musím říct, že je pravda co se o introvertech říká. Že je pohyb ve společnosti lidí psychicky vyčerpává, že pak potřebují čas o samotě, aby si doslova dobili baterky. Vážně to je pravda. A i přes to že vím, jak je pro mě náročné na těch srazech vůbec nějak existovat a snažit se opětovat nějakou komunikaci, zas a znovu se tam prostě vydávám, zas a znovu prostě pokouším štěstěnu, i když jsem pak další den totálně nepoužitelná a fakt nevylezu v pokoje, ačkoliv na internetu se projevuji jak naspeedovaná fretka. Nechci aby to bylo pochopeno tak, že mi je bytostně nepříjemné být mezi těmi lidmi, to vůbec není pravda. Ani mi nevadí jejich snaha vtáhnout mě do hovoru. Co mě ovšem „psychicky vyčerpává“ je to, když musím nějaký ten hovor začít nebo táhnout já. Neumím to. Nevím jak. Doopravdy to nevím. Nevím jak svoje komunikační schopnosti získané doma či na internetu aplikovat do reálného života tak, aby to působilo přirozeně a nenuceně – a hlavně aby to tu konverzaci nezabilo a nějak zajistilo její hladký průběh a pokračování … Oh, jistě že znám hlavní zásadu komunikace s cizím člověkem – snažte se onu osobu poznat, klaďte otázky, nevztahujte téma hovoru jen na sebe, buďte dobrým posluchačem … ale prostě – teorie a praxe, můj hlavní kámen úrazu. I když vím jak bych měla komunikovat, co dělat atd., tak to prostě neumím přenést do reálného času. Je sice hezké a milé, když se mě někdo snaží nějak rozkecat, vtáhnout do komunikace, iniciativa rozhovoru přichází od něj – ale když mi položí otázku/komunikační téma typu „no tak nám o sobě něco řekni, cokoliv“ – tak se dostávám do slepé uličky, protože nevím, kde vlastně začít. Jak mám vědět, co chtějí vědět, co chtějí slyšet, jaké stránky mé osobnosti jsou vhodné k prezentaci a které ne? Jak mám svoji rozmanitou osobnost smrsknout do pár větiček, které by mě i tak přesto skvěle charakterizovaly, jak mám svůj život zjednodušit tak, abych nevyprávěla celé dny ~

 

Nicméně když mám komunikovat přes internet, lidé mě nepoznávají. Nedokáží si spojit to tiché děvče s oním ukecaným a vtipným pisálkem, se kterým mají najednou tu čest komunikovat. Písmenka byla vždycky mojí silnou stránkou, alespoň si to ráda myslím a velmi ráda tím hýčkám svoje ego. Při komunikaci přes internet mi totiž odpadá nejeden stresový faktor a tím je fakt, že nemusím řešit jak se tvářím, jak se tváří protistrana a trapné ticho prostě není slyšet a dá se vyřešit jednoduchým smajlíkem, otázkou, která absolutně nesouvisí s předešlým tématem nebo odkazem na něco, co se může stát dalším tématem hovoru. Horší to ale je v případě, že mě lidé nejdříve poznají přes internet a pak jsou zaskočeni realitou. Moje noční můra. Ten moment, kdy jsem někde irl s někým, s kým jsem si dokázala psát celé hodiny a najednou nedokáži sesmolit jednoduchou větu ani udržet základní rozhovor.

 

Víte … mysl introverta je hodně živá. Přemýšlíme než promluvíme. Všechno prožité obracíme a zkoumáme z různých pohledů. Není to tak, že prostě když se mimicky nebo řečí těla ve společnosti lidí neprojevujeme, že jsme „vypnutí“, totálně offline a naprosto nepřítomní. My pozorujeme. Vnímáme dění kolem sebe mnohem intenzivněji než extroverti, kteří se - dejme tomu - zaměří na face to face rozhovor, než se přesunou k další skupince se kterou začnou komunikovat. Nevím jak ostatní, nicméně já ačkoliv nahlas stěží něco promluvím, v hlavě mi zaráz běží x verzí možných rozhovorů, které bych s danou osobou mohla vést. Milion témat k hovoru, spousta vtipných průpovídek a samozřejmě že patřičné mimické projevy. Bohužel však, toto všechno se děje jen v mé hlavě a vnější pozorovat vidí jen můj kamenný výraz s vynuceným lehkým úsměvem v koutcích, naprosto ztuhlé držení těla a rádoby nepřítomný pohled.

 

A upřímně – občas už mě tohle moje chování vážně dost rozčiluje. Vážně bych se chtěla socializovat, zapojit do hovoru, nějak zapadnout do dané společnosti, přestat působit jako to divné děcko co stojí v rohu u zdi, daleko od ostatních … Protože já nejsem ono divné děcko, nejsem asociální individuum které se straní lidí, protože je nemá rádo, nejsem sériový zabiják který si svým kamenným pohledem a nic neříkajícím výrazem v obličeji vyhlíží další oběť …

 

Problém je však v tom, že toho nejsem schopna. Alespoň ne hned, ne napoprvé a ani ne na popáté. Potřebuji nechutně moc času, abych si uvědomila, že těm lidem kolem sebe můžu vážně věřit, že když před nimi vylezu ze své tvrdé skořápky, že mi neublíží a nezašlapou mě do země, jen co se odvážím promluvit a přijít s vlastním názorem. Možná v tom je jistá dávka narcismu, ale věřím tomu, že jen málokdo si zaslouží poznat moji osobnost. Že jen někdo si zaslouží vědět, jak ukecaná, vtipná a střelená vlastně umím být. Jistě že zde existuje možnost, jak se ve společnosti uvolnit a rozkecat, ale odmítám sáhnout k řešení „pomoc alkoholu“. Jsem hrdý abstinent a i když moc dobře vím, jak se mnou zamává jeden panák a bezproblémově mi rozváže jazyk, prostě se k tomuhle řešení odmítám snížit.

 

V poslední době jsem se dokonce i hladově vrhla na internet s cílem, najít si všechno dostupné o introvertech, jejich chování, pokusit se najít nějaké rady pro ně … A upřímně – ani po dvou týdnech usilovného hledání jsem se nedozvěděla nic nového. Přece jen – já sama sebe moc dobře znám, vím jak se introverti chovají, co je charakterizuje. Ano, na internetu je sice „pár“ videí či článků o tom, jak mluvit s introvertem, jak ho poznat a tak, ale nikde není žádný jednoduchý manuál pro introverty, jak se bezbolestně začlenit mezi tu zpropadenou bandu extrovertů všude kolem. Jsou zde sice návody jak přežít párty, ale proč bych já proboha chodila na párty? xD

 

Well ~ řekla bych, že to by prozatím mohlo stačit. Původně jsem plánovala napsat jen něco kratičkého, ale neustále mě napadaly nějaké vsuvky, které se k tomuto tématu hodí, až se to rozrostlo do těchto rozměrů :D Gratuluji tomu, kdo se prokousal tou snůškou blábolů až sem ;)

 

Vaše Es

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky

(I., 17. 11. 2014 12:01)

Um, upřímně, děkuji ti za tento článěk, jsem rád, že si můžu přečíst o tom, jak to prožívá někdo podobný v tomto. Mám s tím také dlouhodobé problémy, článek je opravdu upřímný - dost rozvinutý. Chtěl bych vidět délku toho článku, kdyby jsi tam zahrnula opravdu všechny nějakým způsobem vážné faktory, protože si myslím, že jsi jich hodně vynechala :) Ale to není nic zlého z mé strany, jen podotknutí. :)

Re: Díky

(Esarina, 17. 11. 2014 14:05)

Jsem si moc dobře vědomá toho, že rozepsat by se to dalo mnohem víc ~ ale tak nějak - zas na sebe nemusím napráskat úplně všechno :)
Děkuji za komentář :)

 

Portrét


 

Facebook



Archiv

Kalendář
<< červen / 2018 >>