Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dokážeš si vzpomenout?

4. 1. 2010

Zvláštní, uvědomit si, kolik toho člověk prožije a kolik z toho si vlastně doopravdy pamatuje. Je to … lehce děsivé. Žít tu parodii, zvanou život a … pamatovat si jen zlomek. Jen tak přibližně tušit, jak to tehdy bylo … jen tak tušit … co se jak řeklo, jak se kdo tvářil … co jsme cítili. Nejděsivější je, z ničeho nic si vzpomenout na něco radostného a uvědomit si … Že i tyhle krásné chvíle jsou dávno pryč. A nebýt té náhodné vzpomínky, toho nečekaného osvícení … i tyhle chvíle by byly zapomenuty. Nevím, jak to vyjádřit slovy, nevím, jak popsat tu bolest kolem srdce a nesnesitelné pálení v očích, které ale není předzvěstí těch slaných kapek slabosti.

 

Je to jak dýka vražená do zad. Je to pěkně podlé. Vím … už kdysi dávno jsem si uvědomila, že co si nezapíšu, to bude navěky ztraceno … nicméně i po tomto zjištění jsem v sobě stále nedokázala najít tu sílu a stát se zapisovatelkou svého života. Doopravdy. Když nemáme, čeho se chytit, když nemáme nějakou nápovědu, těžko si vzpomeneme. Maličkosti, detaily, jemné náznaky … to vše se rozplyne a už se nevrátí. Hlavně u vzpomínek, které si chceme hýčkat … ty jakoby se ztrácely nejvíc.

 

Jistě … vzpomínky, podtržené silnými emocemi, ať už je to radost, smutek, láska, šok … tyhle vzpomínky se nás drží, možná až příliš bolestivě a trvale. Ale … dokáže si někdo vzpomenout, kdy … kdy si poprvé uvědomil, jak vlastně voní jaro? Kdy si člověk poprvé všiml něčeho strašlivého na svých rodičích? Kdy se poprvé zamiloval, pokud vůbec někdy? A pokud si dokáže vzpomenout, ví, co tehdy cítil? Jaké byly doopravdy ty pocity? A jak jsou nyní zkreslené zubem času a změnou v našem chápání?

 

Ano … vím, že to co tu píšu je další snůška mé rádoby filozofie, nicméně … mám pro to svůj vlastní důvod.

 

Naprosto nečekaně jsem si totiž vzpomněla, na něco velmi krásného, nenávratně ztraceného v toku času … Marně se snažím upamatovat se, jak tehdy voněl les, jak velké bylo teplo, snažím se vzpomenout si na jehličí, které mi znepříjemňovalo sezení v mechu. Snažím se vydolovat z paměti, jak se lámaly sluneční paprsky, jak krásně mi bylo.

 

Občas … když si vzpomenu na něco podobného, na mé tváři se usídlí takový zvláštní, smutný úsměv. Občas bych si přála jen tak si lehnout, zavřít oči a znovu prožít to, co se stalo tak dávno. Znovu to všechno cítit, vnímat každým smyslem … Nechat vzpomínky, aby opět naplnily moje srdce tou zvláštní radostí …

 

Echm … vážně by mě zajímalo, kam já na tyhle myšlenky chodím. Na druhou stranu, je to příjemné, přemýšlet na nějakou „zvláštností“ a psát, co mě zrovna napadne.

 

Vaše Es

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

Portrét


 

Facebook



Archiv

Kalendář
<< červen / 2018 >>