Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co se tak děje ... Nic

22. 2. 2010
Už dlouho jsem nic nenapsala … myslím tím, něco na net.
 
Stala se spousta věcí. Některé lepší, některé horší, nicméně – oslovily mě natolik, že nedokáži psát. Nevím, o čem začít dřív.
 
Šestého února … jsem jela do Jihlavy – na testy OSP. Věřila jsem si, že na to mám, vždyť doma mi to tak nějak šlo, takže vynervovaná jsem nebyla ani náhodou.
 
Po testech jsme s Ryuukem bloumali po Jihlavě – přesněji řečeno zkejsli jsme v city parku, pak jsme na náměstí naháněli Víťu a nakonec jsme hledali i IMA s … nějakou slečnou (gomen, ale jméno mi vypadlo). Bloumali jsme sem a tam a ve tři už jsme se konečně cpali do čajovny.
 
 
Nevím, co si o tom mám myslet. Já na takovýhle věci vážně nebyla. Přísahám! A ještě ke všemu – Rei se mnou nejela, takže v reálu to vypadalo tak, že jsem téměř nepromluvila. Moje mínus. Když jsme pak téměř sprintem doprovázeli Ryuuka na bus, došlo mi, že jsem raději měla jet hned po testech domů. Nabyla jsem pocitu, že jsem přítěž. Svojí vlastní vinou.
 
Téměř okamžitě po Ryuukovi odjel i Víťa a já a IMA jsme se vydali na zastávku. Kupodivu se mu nějak podařilo rozkecat mě. Aspoň trochu. Malinko. Zvláštní, nechápu, jak se mu to povedlo. Jestli to bylo tím, že mi kladl otázky …
 
Cestou domů jsem opět zapojila svoji hlavinku a snažila se vzpomenout si na nějaké „hry“, které by byly snad i praktikovatelné při dalším „srazu“. Po příjezdu jsem čekala na nevlastního otce, aby mě dovezl domů. Přece jen, v sobotu jsou sakra špatné spoje.
 
*-*
 
Možná bych ještě mohla zmínit Němce. Přijeli k nám do školy prvního a my – naše skupina německé konverzace – jsme se o ně měli „strarat“. Jak vůl jsem se učila celý téma Unsere Stadt nazpaměť a pak jsem s nima nepromluvila jediný slůvko. Celkem mě to štvalo, ale co se dá dělat. Přece jen – půl dne je velmi krátká doba na navázání nějakých rozhovorů.
 
*-*
 
Jinak – zaměstnává mě škola. Dokonale. To je pořád okruh sem, okruh tam, úkol, cvičení, slohovka …
 
A ještě ke všemu výběr vejšky. Když jsem zjistila, že jsem ty OSP totálně podělala (chybí mi tři pitomý procenta verbálního oddílu aby o mě vůbec začali uvažovat), jaksi mi to srazilo náladu.
 
Teď už mám ale přihlášky podaný – do Olomouce na filozofickou fakultu. A ještě – na nátlak ze strany IMA (já to raději nebudu skloňovat) přemýšlím o Čvut. Tam se ale – jak jsem to pochopila já – dávají přihlášky až po maturitě, tak ještě uvidím. Ještě přemýšlím o němčině – někde, kdekoliv … ale už nemám moc času.
 
*-*
 
U nás doma se taky dějí velmi podstatné změny. Lépe řečeno – už nastaly. Nevlastní otec se po menší roztržce s mojí maličkostí na žádost mamky odstěhoval. Od té doby – a to je to přitom jen pár dní – máme doma naprostou pohodu. Klídek, ticho, žádný stres … prostě idylka. Jak lehko se na to dá zvyknout. A ještě ke všemu tolik místa – co tu najednou je … Pořád se mi nechce věřit tomu, že je to skutečně pravda, že to není jen nějaký sen.
 
 
Hm … nevím co dál psát. Dneska jsem se pokoušela zplodit slohovku, takže veškerá moje slovní zásoba určená pro jeden den byla vyčerpána – zjevně i do minusu.
 
Přesto se ale pokusím v nejbližší době dopsat nějakou povídku, aby to tu nebylo pořád jen o mě, mě, mě a mě ^_^
 
Vaše Es
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Havran, 22. 2. 2010 17:40)

Jsme na tom přesně opačně, já nepíšu o sobě, ale za to občas napíšu nějakou slátaninku..:)