Být poslední možností
Už nějakou dobu jsou na netu velmi oblíbené charakteristiky astronomických znamení, vztáhnuté na určitou situaci, seriál, cokoliv. Určitě jste se s nimi už nejednou setkali. Samozřejmě, drtivá většina z nich je tvořena čistě náhodně a jen pro pobavení, bez znalosti skutečného charakteru jednotlivých znamení, nicméně pár z nich je až překvapivě přesných. Jak to vím? Kdysi dávno jsem se opravdu horlivě zajímala o astrologii, psychologii, charakter, o jednotlivá znamení, takže mám stále dost jasnou představu, jak se jednotlivá znamení v průměru chovají ...
Nedávno jsem narazila na další z této „série“, něco ve smyslu čeho se jednotlivá znamení bojí nejvíce. U mého znamení stálo „rejection“. Odmítnutí. Ano, nejdříve jsem se tomu smála a nebrala to vážně, ale když jsem nad tím začala více přemýšlet, došlo mi, jak drtivě pravdivé to vlastně je. Nehledě na to, jak si nikoho a nic nepouštím k tělu, nehledě na to, jak moc mi je fajn když jsem sama, odmítnutí mě děsí. Zvláště přihlédne-li se k faktu, jak silný jsem introvert. Ta představa, že vynaložím tolik energie kvůli něčemu, čemukoliv – a pak se střetnu s odmítnutím druhé osoby ... zní to skoro jako noční můra.
Možná se vám zdá, že přeháním, nicméně faktem zůstává, že se celý život snažím vyhýbat situacím, kde hrozí možnost odmítnutí – z čehož plyne to, že prostě nemám dostatečné zkušenosti jak se pak s něčím takovým vlastně vyrovnat. A neznámého se bojím. Nemám koule na to abych se do něčeho vrhala po hlavě, zvláště ne do neprobádaných vod či slepých uliček. Na to jsou tu jiní, odvážnější, odolnější. Čím dál více si uvědomuji, jak jsem díky introverzi a celkově své povaze/názorům strašně křehká. Strčte mě do neznámé situace a moje pečlivě sešroubovaná psychika se okamžitě sesype jak domeček z karet. Na první pohled si toho sice pozorovatel nevšimne, ale já se pak dny, kolikrát i týdny zoufale snažím vrátit do svých starých kolejích a tiše trpím.
Když už jsem u toho tichého utrpení ... znáte ten pocit, kdy víte, že jste pro ostatní „tou poslední možností“ ?
V poslední době pozoruji, že jsem toho zářným příkladem. Proč? Protože se straním lidí. Nejsem schopná ani ochotná dostat se lidem natolik pod kůži, abych se na žebříčku jejich přátel/voleb dostala na nějaké vyšší pozice. Vím, že je se mnou "nuda", protože se neumím chovat spontánně a dost nerada mluvím, vím že kdybych se chovala jinak, lidé by moji přítomnost rádi vyhledávali, ale odmítám se měnit. Na jednu stranu mi to vyhovuje, nemusím se socializovat&stuff, že ~~ na druhou stranu, když už mi po sto letech někdo napíše, o něco mě požádá, chce jít se mnou ven nebo cokoliv jiného ... tak první co mi bleskne hlavou je myšlenka: „Aha, všichni ostatní na tebe nemají čas, že?“ a ještě větší podpásovka je, když vám to daná osoba i potvrdí stylem „Už nevím koho se zeptat, nikdo nemá čas ...“
Přijde mi to celkem smutné, ale dá se s tím žít. Nejhorší na tom je pouze ten hořký moment, kdy si tohle naplno uvědomíte. Do té doby – i pak, vám to je jednoduše šumák. Berete to jako realitu, jako holý fakt. Ale ten jeden, přesný moment. Ten okamžik kdy vás to prostě trkne a v hlavě se vám ta pravda zformuluje do slov ... to bolí. A přitom by jen stačilo se trochu víc socializovat a snažit se, abyste nebyli tou poslední možností. Ale lenost je mrcha a všichni to víme. Proč se vlastně snažit udržovat nějaká přátelství, vztahy ... když si můžete v klidu žít i bez nich. Mám pocit že se opět zmítám mezi dvěma světy, kterých chci být součástí. Je to jak balancovat na ostří nože. Víte že vás to bude bolet, bez ohledu na to, jak se vlastně v konečném výsledku rozhodnete. V mém případě tedy buď psychické vyčerpání z nucené socializace nebo pocit, že jsem poslední varianta ...
Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak mi ty moje „zákony bytí“ komplikují život. Zákony, které jsem si naivně vytvořila když mi bylo nějakých třináct a tak úpěnlivě jsem se jich držela, že je mám natolik zaryté v mysli, že už ani nejsem schopna se jich zbavit. A rok od roku, zkušenost od zkušenosti se jen a jen více prohlubují a získávají nové dodatky a poznámky. Sborník zákonů jak žít komicky složitý život, dle Es - té naivní holky, co do tohoto světa nepatří. Příliš pozdě jsem si uvědomila, že aplikovat na tento svět pravidla z jiné roviny bytí prostě nemůže fungovat a teď si hold sklízím ono zasloužené ovoce. Tiše trpím.
Okay, ten poslední odstavec je na první pohled hodně mimo mísu, bez pointy atd., nicméně já ho tu potřebuji. Pro ucelenost mé původní myšlenky, ať už byla jakákoliv – aneb Es a její neschopnost psát na jedno téma – buď zapomenu o čem jsem vlastně chtěla psát ... a nebo se nechám proudem slov strhnout k něčemu úplně jinému. Však mě znáte.
Vaše Es