Jdi na obsah Jdi na menu
 


Animefest 2012

8. 5. 2012

 Letos jsem se AF nemohla dočkat. Mám-li být upřímná, takhle nervózní jsem nebyla ani před maturitou. Proč? Protože jsem měla v plánu vzít na sebe cosplay Juri z Yu Yu Hakusho ^_^ Kdo neví jak vypadá, nechť si ji vygooglí a pak pochopí. Na to, jak jsem uzavřená a tak nějak celkově dost nesmělá a nenápadná osobnost, byla volba tohoto cosplaye docela odvaz. Ale nenervila jsem jen proto, že tenhle cosplay bude zaručeně přitahovat pohledy (zvláště mužů XD), ale též proto, že ještě na začátku týdne jsem ten cosplay neměla zcela hotový. a – a to je hlavní, přes facebook jsem se s pár otaku „domluvila“ že se tam potkáme. Doteď nechápu, proč jsem to vlastně udělala, já – já, která nemám ráda „první setkání“. Nikdy nevím co říkat, jak se chovat, tvářit … A téměř na všechny kdo mě neznají delší dobu působím jako nafoukaná holčička či jako masový, arogantní vrah.

 

Nicméně – v pátek ráno jsem vstávala relativně brzy a to krátce před sedmou. Jednak proto, abych splnila svoji každodenní povinnost „domácí zdravotní sestřičky“, druhak proto, abych se stihla přichystat. Jako první bod programu „přichystat se“ byla důkladná sprcha ^_^. Pak – zjistíc, že nervozitou skoro nemůžu jíst – jsem se vrhla na bod číslo dvě – sbalit se. Vážně zbožňuji (ironický škleb), když si na jednu hromadu naházím vše, co považuji za nutné a nezbytné a pak se za využití zkušeností nasbíraných skládáním puzzlí a hraním tetrisu, snažím veškeré to harampádí naskládat do co nejmenšího počtu tašek atd. Konečné skóre se vyšplhalo na cestovku, karimatku a kabelku, která dík „nejnutnějším věcem“ nešla řádně zapnout XDD. A tímhle jsem vlastně strávila celé dopoledne (přičemž jsem se taky hodně poflakovala na fb a yt v marné snaze uklidnit se). Stihla jsem se přitom i nalíčit (vyjma rtů, které jsem si modře nalíčila až krátce před odchodem). Něco málo po dvanácté jsem se začala soukat do cosplaye. Při zavazování šátku, což je ten nejposlednější úkon se mi pod parukou zlomila čelenka, na které „mám“ uši. Docela dost mě to rozhodilo, ovšem – izolačka řeší každý problém.

 

Pár minut před odjezdem autobusu jsem popadla své saky paky a se slunečními brýlemi jsem se hrdě nesla tím naším „velkým“ zapadákovem. Na zastávce k mé smůle stály dvě seniorky, které si mezi sebou okamžitě začaly velice nenápadně šuškat na můj účet. Za hlášky typu co na sebe ta dnešní mládež obleče a že ani ony nejsou tak staré aby musely nosit paruku … bych je nejraději poslala do onoho temného, lidského, raději nejmenovaného otvoru. Ale bych byla upřímná, dělalo mi docela problém skrýt pobavený úsměv, který se mi objevil pokaždé, kdy kolem projel nějaký automobil. Všichni řidiči do jednoho totiž otáčeli hlavu směrem k zastávce. Proč asi? ^_^

 

Cesta autobusem se ukázala jako mnohem horší zkouška snášení cizí pozornosti než čekání na zastávce. Jako první mě dost vyděsil „překvapený“ pohled nebohého řidiče a jeho chabé zalapání po dechu. Druhou podpásovkou byl výkřik ze zadní části autobusu, kde seděla celkem početná banda rozjařených náctiletých a to konkrétně „Já chci taky šmoulí pusu!“ Celá roztěkaná jsem si sedla (po menší komplikaci s ocasem) a hrála jsem si na hluchou. Neměla jsem náladu jim vysvětlovat, že jsem otaku, cosplayerka a že jedu na AF. Obávám se, že by to ani nepochopili. Děkovala jsem Bohu, že ta cesta trvá jen 15 minut. Mezitím oni náctiletí došli k teoriím, že jsem Avatar, Šmoula, Grinch, že oni nikdy nechtěji mít netopýří uši apod.

 

Na nádraží jsem chvíli čekala, než ke mně váhavým krokem přišla Rei se slovy, že SE MNOU nikam nejede. Koupily jsem si jízdenku do Brna, pár lístků na tramvaj a vydaly jsme se na nástupiště počkat si na svůj přeplněný rychlík, ve kterém jsme se měly sejít s dalšími otaku z HB. Cesta do Brna probíhala v poněkud mlčenlivé atmosféře.

 

Po příjezdu do Brna jsme se menší oklikou dostali k tramvajím, kde jsme čekali na další otaku. Bylo docela hezké sledoval ten rej lidí, kteří se otáčeli za všemi cosplayery ^_^ Na zastávce se k nám po chvíli připojila i Harriet s doprovodem a nějací další otaku, kteří též mířili na Výstaviště, kde se konal letošní AF. Dokonce se nás nějaké asiatky ptaly, kam máme namířeno – ovšem, ptát se nás – anglicky – to není dobrý nápad. Naštěstí se zničehonic objevil jakýsi vysoký otaku, který byl schopen s nimi komunikovat. Po vysvětlení, že máme opravdu cosplaye, že míříme na AF a i ony tam po zaplacení vstupného můžou, se asiatky vzdálily. Když se k nám konečně připojil i Ryuuko s Miyu, nastoupili jsme do přeplněné tramvaje a vyjeli vstříc Výstavišti.

 

Když jsme tam konečně dorazili, všem nám spadla čelist. Před vstupem se táhla opravdu krásná fronta … S poznámkami, že tam někteří nezletilí oslaví i své osmnáctiny jsme se zařadili do té směsi cosplayů a civilistů a trpělivě čekali, než se na nás dostane řada. Na to, jak pomalu se fronta posunovala, u vstupu nás odbyli během pár vteřin. Po ověření kódu o zaplacení jsme dostali na ruku náramek, FestZin a další papíry, vybrali jsme si přívěsek a bylo to. Stali jsme se oficiálními návštěvníky AF. Někteří ORG nás směrovali pryč abychom nepřekáželi, takže jsme se hezky po schodečcích vydali zase zpátky. A pak to začalo. První dotaz, za koho vlastně jdu a z jakého jsem anime ~ aneb první chvála na můj cosplay. Ano, hodně to zvedá sebevědomí, doporučuji vyzkoušet všem ^_^.

 

S Rei jsme po chvíli váhání nakonec dospěly k názoru, že se oddělíme od ostatních otaku se kterými jsme přijely a že si půjdeme odložit věci do tělocvičny a zároveň i zabrat flek na spaní. Díky Bohu jsme narazily na další zmateně se tvářící skupinku otaku s Pikachu v čele, takže jsme se k nim připojily. Ano, je lepší se ztratit s davem, než sám. Vydali jsme se na trolejbusy, nasedli do toho správného a nechali jsme se odvézt na požadovanou zastávku. Když jsme se vyrojili z onoho dopravního prostředku (ano, opravdu není dobrý nápad nedržet se za jízdy ~ což jak se později ukázalo, jsem zjišťovala zas a znovu pokaždé, kdy jsme tímhle jeli). Díky chytře nalepené šipce s nápisem „tělocvična“ jsme se vydali správným směrem. V tělocvičně bylo kupodivu relativně „prázdno“, takže jsme si s Rei zabraly první „ideální“ místečko a šly zpátky na trolejbus.

 

Bohužel, když jsme pak dorazily na Výstaviště, už jsme se jaksi nedostaly do Rotundy na zahájení. Jako náhradní program jsme si zvolily „soutěžní AMV“ Jakmile jsme se usadily, objevil se za námi Shinxi. Merline, do smrti si budu vyčítat, jak „hrubě“ jsem ho odbyla. Hold se nevyplácí mě překvapit. Nicméně – soutěžní AMV mě moc nenadchly, tedy krom Kulturisty a Krávy … prostě nejsem na ty sladký srďárny.

 

Po AMV jsme se chvíli potulovaly po areálu až jsme nakonec skončily na promítání Knihomolky. Musím říct, že to se mi opravdu líbilo. Mám ráda psychopatické charaktery, takže se Miu stala mojí favoritkou ^_^ Jelikož ale Knihomola končila v deset a večer moc spojů hromadné dopravy nejezdí, oželely jsme přednášku „duševní obtíže kreslených hrdinů“ a namířily si to do tělocvičny.

 

Tělocvična už byla „plná“ spacáků, všelijakých matrací, batohů, kufrů, ale otaku tam bylo pomálu. Připravily jsme se na spaní, seznámily se s otaku, která se chystala spát poblíž … a kolem jedenácté jsme zalehly. Říkala jsem, že tohle spaní a následné probouzení v tělocvičně je jako probouzení se po flámu v různých filmech. Nikdy nevíte, vedle koho se probudíte. Doufala jsem ale, že vedle mě bude spát holka. Bohužel – zjistila jsem, že to je nějaký klučina. Ovšem – během noci se mezi mě a onoho klučinu vmáčkly jakési dvě slečny, přičemž jedna se uvelebila takřka u mě. Díky bohu za ten spacák. Karimatku jsem naštěstí oželela ale o spacák jsem se dělit nechtěla. … Jinak – musím říct – že otaku vážně nejsou lidé. Kdy proboha spí? Nebo spát nepotřebují? Ano, nemohla jsem usnout. Když už jsem upadala do sladkého polospánku, všechno najednou ztichlo. V šoku jsem se podívala na mobil, kolik je a byly tři hodiny ráno. Sláva! Otaku šli spát ^_^ Už žádné šustění, povídání, chechotání…

 

Nicméně – v pět hodin ráno už zase všichni ožili. V tom se prostě spát nedalo XDD Ještě hodinku jsem se „statečně“ snažila spát, ale pak jsem to vzdala. Vyhrabala jsem se ze spacáku a začala jsem se ze sebe zase tvořit Juri. Pak se probudila i Rei … přemýšlely jsme, že bysme mohly stihnout přednášku „fanfikce“ (které jsem se opravdu chtěla zúčastnit) bohužel … jaksi jsme to nestihly. Přeběhly jsme tedy do Rotundy na promítání „To je Bašta“. Další film, který se mi hodně líbil. Je to vtipné, miloučké … a kdybych se na to dívala sama, tak by i slzička ukápla ^_^;

 

Po promítání jsme se dvě hodinky poflakovaly po okolí, zašly jsme si nakoupit, trochu jsme se najedly … já jsem se nechala opět fotit od několika otaku, prošmejdily jsme stánky a ukořistily jsme vysněné placky, mangu atp.

 

Následně jsme se zúčastnily přednášky „národnostní archetypy v anime“, což byla vskutku velice zajímavá a vtipná přednáška.

 

Během technické pauzy jsme se dík davu namáčkly ke dveřím a půl hodiny čekaly než začne „cosplay divadlo“. Mám-li to popsat dvěmi slovy – bylo to tokijské metro. Zvláště pak vpouštění dovnitř. Nebýt orgů, asi bysme se navzájem pošlapali, přičemž by pak rotunda následně rupla ve švech XD. Nevím jak ostatní – ale mě osobně to cosplay divadlo moc nenadchlo. Jako – obdivuji ty otaku, kteří měli tolik odvahy něco předvádět před takovým davem senzace-chtivých otaku, ale … ano, mohlo to být lepší. Neříkám že já bych to zvládla lépe, to rozhodně ne – já bych ani na to pódium nevlezla jakou bych měla trému, ale proboha – když už se pro to rozhodnou, tak by to mohlo mít nějakou úroveň, ne? Ale, kdo se mi fakt líbil byl „Herr Doktor“ ^_^ Nejzajímavější a nejzáživnější byly asi ony „meziscénky“ moderátorů mezi jednotlivými představeními. Lekce etikety, nošení korzetu a konečné zasypávání jídlem … kapesníčky a toaleťákem … to prostě nemělo chybu! ^_^ Opět mě to utvrdilo v mém soukromém názoru, že komunita otaku je něco velice jedinečného, žádné podrazy, solidarita, soudržnost … Říkám si, že to je asi tím, že lidé kteří si připadají něčím zvláštní mají prostě tendenci a potřebu držet pohromadě ^_^

 

Po divadle jsme se vydaly na přednášku „Fenomén: Cosplay“, která byla zajímavá … ale nic nového jsem se nedozvěděla – maximálně tak něco z historie (mimochodem – už se nenechám fotit těsně před začátkem přednášky, protože přijít dovnitř jako jedna z posledních a sápat se až dozadu, kde mi Rei držela místo … nic pro mě XD).

 

Po téhle přednášce jsme se s Rei „rozdělily“. Ona šla na přednášku „Stvořitelé mang“, já si šla poupravit paruku a uši a pak jsem skončila na promítání „ze života středoškoláků“. Bylo to – vtipné XD připomnělo mi to Green Green, ačkoliv ta spojitost je tam nulová.

 

Následovala přednáška „vliv fandomu na otaku mysl“ aneb, člověk si dík tomu ověřil svojí vlastní teorii jak moc už mu z anime hráblo.

 

Dále následovala technická pauza, při které jsme se s Rei tak trochu oddělily takže se pak bohužel nedostala na přednášku „Jak nevysvětlovat anime ostatním“. Tahle přednáška byla – ráda bych řekla zajímavá a předmětná, ale nebyla. Neříkám že byla špatná … ale člověk se nedozvěděl ani jak vysvětlovat ani jak nevysvětlovat. Ovšem – jak jedna slečna na konci přednášky trefně poznamenala, dozvěděli jsme se z přednášky, že přednášející má přítelkyni, kde a jak bydlí a jak masturbuje XD.

 

Po přednášce nás ze sálu všechny vyhodili a začala další mačkanice u dveří. Následovala přednáška „Fenomén Hentai aneb Proč jsem to jen sakra četl“ takže nám všem kontrolovali občanky. Na dveřích sice bylo napsáno, že pouští až od 18 let, ovšem jedna org řekla, že pouští od 16,5 let. Takže jsem se dovnitř dostala nejen já ale i Rei. Ani mě nepřekvapilo že většina účastníků byli hošani ^_^ Abych byla upřímná – tahle přednáška mě vážně bavila. Konečně jsem se dozvěděla něco nového, přece jen, hentai není zrovna můj šálek čaje … ale, nikdy neříkej nikdy, že?

 

Po skončení následovala přednáška „Yaoi očima akademiků“ před kterou nás opět vyhodili ven a zkontrolovali nám občanky. Konečně přednáška, která měla říz ^_^ Slečna která přednášela byla vážně skvělá … ano a Rei o mě opět prohlašovala, že se úchylně směji XD (s tímhle tvrzením začala už na předcházející přednášce) ačkoliv já tvrdím, že pravý úchylný smích u mě ještě nezažila a že ho slyšet nechce ^_^

 

Následovalo promítání „Polibek v temnotách“ aneb lehké shonen-ai ač někteří říkali, že už to bylo yaoi. Otaku, neblázněte … chcete doporučit pravé yaoi? ;) Vězte, že já vím o čem mluvím ^_^ Docela mě překvapilo, že tam bylo dost hochů, ač někteří krátce po začátku odcházeli ^_^

 

Po skončení téhle „lechtivější“ záležitosti následovalo opět promítání Knihomolky, u které všichni začali usínat, uvelebovali se na židlích ve spacácích atd. Ano, i já jsem se pokusila usnout … ale nějak se mi to nepodařilo. Zhruba v půlce jsme s Rei odešly, protože prostě chtěla jít pryč.

V šatnách nám jeden org dal naše věci, po menší prohlídce zavazadel a našeho vyjmenovávání co je uvnitř. Pak jsme se usídlily někde v rožku a čekaly jsme na pátou hodinu ranní, kdy jsme měly v plánu nasednout na tramvaj a počkat si na vlakáči na náš osobák.

 

Musím říct – že ráno byla opravdu zima ~_~; (zvláště v tom mém lehkém cosplayi). Hodinku jsme si počkaly na nádraží, mě se podařilo se polít čokoládou, koupily jsme si lístky domů a pár minut před odjezdem jsme postávaly před tou tabulí s odjezdy. Nějaký muž (z nějž „lehce“ táhl alkohol) s námi začal jaksi konverzovat. Nejprve mi pochválil můj vzhled, pak se ptal odkud kam jedeme, co to je AF apod … Pak jsme konečně odešly na nástupiště, nastoupily do vlaku a v méně mlčenlivé atmosféře než prve jsme jely vstříc domovu.


Moje celkové dojmy z AF jsou vcelku kladné. Ať už se to týká organizace, přednášek, promítání … Jediné co mě opravdu štvalo byly ony požární předpisy, kvůli kterým se nevyužil všechen prostor který byl k mání. Také obdivuji nervy orgů kteří stáli u dveří a měli za úkol po pár lidech vpouštět natěšené otaku dovnitř XDD Řekla bych, že to byla vcelku dost riziková činnost.

 

Jinak – na příští AF se už teď hodně těším a doufám, že bude stejně tak skvělý jako ten letošní ^_^